Ačkoli jsem byla mnohokrát s přáteli v čínských barech a na diskotékách, nikdy jsem nezaznamenala, že by se někomu něco ztratilo. I na těchto místech, kde bývá v noci rušno, je celkem bezpečno. Ochranka u vchodu i vevnitř podniků, bezpečnostní kamery monitorující celý prostor. Člověk si zvykne na pocit, že se nemůže nic stát, celkem rychle a ztrácí pozornost ve prospěch případných nenechavců.
Přesně to se stalo po uplynulém víkendu. S přáteli jsme se sešli v příjemné restauraci na večeři. Po ní se nám zdálo, že noc je ještě mladá a měli bychom se jít pobavit do nějakého podniku, kde dobře hrají. Kamarád nás přesvědčil, abychom zamířili do nedalekého podniku s názvem Chocolate. Už jsem o něm mnohé slyšela, ovšem nic pozitivního. Jedinou výhodu spatřuji v dobré hudbě.
Pro převážně ruskou a rusínsky hovořící klientelu je celý bar uzpůsoben. Vybavení i dekorace jsou silně nevkusné, kýč vedle kýče. Rádoby pozlacené zábradlí, reprodukce barokních obrazů, rudě polstrované židle á la biedermayer. Diskžokej mluví zásadně jen rusky, stejně jako další účinkující pravidelné šou, která je součástí programu, po kterém následuje volná zábava. Hosty by měly obveselovat a zabavit spoře oděné tanečnice-společnice pocházející ze zemí bývalého Sovětského svazu.
Nutno říci, že pro mě byla návštěva tohoto klubu premiérou a myslím, že zároveň i derniérou. Kromě nepříliš dobrého dojmu, který bar vzbuzuje, totiž během večera přímo „pod nosem" okradli kamaráda. V pekingských podnicích něco velmi zřídka vídaného.
Ačkoli u našeho stolu vždy někdo byl a kontroloval odložené věci, přeci jen nenechavým rukám nezabránil, aby naši společnost okradly. Celá věc je o to smutnější, že se v podniku scházejí především cizinci, kteří rozhodně nevypadají na to, že mají hluboko do kapsy.
