Tibet je čínským územím národnostní samosprávy a představuje autonomní oblast na úrovni provincie. Jeho celým názvem je Tibetská autonomní oblast. Zaujímá rozlohu o milion a dvěstě tisíc kilometrů čtverečních. Podle sčítání lidu v r. 2000 bylo tam 2 miliony a 620 tisíc obyvatel, z nichž více než 95 procent tvoří tibetská národnost a kromě toho žijí také národy Chan, Chuej, Menba, Lhoba, Naxi, Nu atd.

Tibetská autonomní oblast leží na nadmořské výšce průměrně o více než 4000 metrů. Je hlavní částí Tibetsko-činhajské náhorní plošiny, která se nazývá „střecha světa". Tibetské území se dělí na tři terénů, tedy na severotibetská náhorní planin, tvořící asi dvě třetiny území a s průměrnou nadmořskou výškou 4500 metrů, na povodí Yarlung-Zangbo s průměrnou nadmořskou výškou 3500 metrů, a na východo-tibetské údolí s nadmořskou výškou pod 3500 metrů.

Na jihu Tibetu stojí Himálaj, nejvyšší a největší pohoří na světě, kde se shromážďují vrchol světa Ču-mu-lang-ma(Mount Everest) a většina vrcholů s nadmořskou výškou více než 8000 metrů. Směrem na jih prudce klesá terén a brzy se spojí s horkou a mokrou indickou plošinou. Tím se velice odliší klimatické podmínky i přírodní atrakce v oblastech jižně a severně od Himálaje.

Právě kvůli tomu, že Himálaj brání proudu teplého a mokrého vzduchu z Indického oceánu, panuje v Tibetu mráz a sucho. Na celé Tibetsko-činhajská náhorní plošině je zimní období dlouhavé. V celém roce je dní s podnulovou teplotou v průměru 173,3 v Lháse a 276,9 v Nag-čü. U většiny prefektur je dní s teplotou vyšší než 10 stupňů celsia necelých 50, a v největší míře u málokteré prefektury nepřekročí tento počet 180. V Tibetu jsou roční srážky nepatrné, datují se zvláště na červenci a srpnu. V zimě a na jaře panují sněhové bouřky, v létě a podzim zase lijáky a kroupy.

Tibet se vyznačuje větrným počasím. Většinu jeho území tvoří neobdělávatelná pole - pustiny a stepi. Výhodné podmínky pro rozvoj závlahového zemědělství má jen teplé údolí kvůli slunnosti dnů, úrodnosti půdy i dostatku vodních zdrojů. Orná půda však činí necelých 270 tisíc hektarů. Většina tibetského území slouží jen k rozvoji kočovného pastevectví.

I když tibetské pastevectví je široce rozmístěno, ale plocha k účinnému využití je omezená. Pastevní produkci nelze stabilizovat následkem toho, že pastevní porost má krátkou periodu růstu a nízký výnos a musí ještě čelit frenkventovanějším větrovým a sněhovým katastrofám. Zemědělská pole zase potřebuje zavlažovací vodu pro růst obilí. Orná půda se tak rozptyluje na říčním údolí a kromě toho zrají rostliny pouze jednou ročně. Veškeré národnosti žijící v Tibetu se vyvíjely právě v těžkém boji proti ošklivým přírodním podmínkám a v průběhu několika tisíc až desítek tisíc let.