V různých místech Tibetu byly od padesátých let dvacátého století postupně objeveny trosky aktivit předhistorického lidstva. Některé z nich se datují až na paleolitické a neolitické období. To dokázalo, že už ve starodávných dobách žili lidé na tibetské náhorní plošině. Zvlášť důležitý význam mají vykopávky z trosek Kalub v prefektuře Čamdo a z trosek Čoigung na severním předměstí Lhásy.

Trosky Kalub zaujímají rozlohu 10 tisíc metrů čtverečních. Bylo tam vykopáno kamenných nádobí asi 7000 kusů, včetně lopat, seker, motyk, pluhů, řezacích a sekacích náčiní. Do vykopávek patří také více než 400 kusů kostěných nádobí, včetně šídel a jehel, jakož i více než 2000 keramických fragmentů, kostry přes deseti zvířecích druhů, množství prosa a lokality 27domků. Archeologové zjistili, že lokalita Kaluo sahá až do období před 4000 léty, kdy se část tibetského plemena postupně usadila a zabývala se nejen lovem, ale i rozvojem zemědělství a chovem drůbeže. Archeologové se ještě domnívají, že lokalita Kalub musela být primitivní vesnicí, která existovala při nejmenším přes tisíc let.

Na předměstí Lhásy v troskách Čoikung se objevily dva dlážděné hrobky a přes deset popelníků. Bylo z nich vykopáno asi 10 tisíc předmětů. Za zmínku stojí zejména kostěná jehla, která se z teoretického hlediska velice podobá jeličce u moderního šicího stroje. Je svého druhu prvním objevem z předhistorických trosek na celém čínském území. Vykopané byly také kamenné lopaty dvouramenové a mlýnské kámeny, což prokázalo existenci agrárního hospodářství před 4000 lety v areálu Lhásy.

Tibetské pověsti a antické knihy datují své předky až na primitivní obyvatele Tibetsko-činhajské náhorní plošiny. Originální tibetské náboženství zvané Bon ve svých dokumentech zastává názor, že svět byl zpočátku svítícím vajíčkem, které vzniklo z pěti elementárních prvků, a že se z centra vajíčka rodil praotec světa Shibasanpo-bence a poté se z jeho potomků – nebeských a zemských bohů množilo lidstvo.

V jiné legendě se praví, že tibetské plemeno bylo zrozeno propojením makaku se skalní duše a že předci tibetského národa žili podél řeky Jalucanbu v okolí Zedang.

Některé národy žijící v okolí Tibetsko-činhajské náhorní plošiny, jako jsou Čchianové, Naxiové a Pchumiové, se domnívají, že jejich předci pocházejí ze vnitřní části této plošiny.

Historické záznamy v tibetském jazyce píšou, že na tibetském území vládalo před vznikem lidstva deset nebo dvanáct nelidských druhů. Tehdejší Tibet byl pod názvem "bod-khams". Zatímco tibetský národ odjakživa nazýval sám sebe "bod-pa", který se zřejmě vyvíjel z názvu území.

S ohledem na archeologické objevy na činhajsko-tibetské náhorní plošině, bájesloví a legendární příběhy i na analýzu přírodního prostředí můžeme tvrdit, že se primitivní obyvatelé této plošiny lokalizovali v lesním areálu na středním a dolním toku Jalucanbu. Díky použití ohně, posilování ochrany před dravci a zvětšování druhů potravin se postupně rozptylovali podél řek na povodí Yarlung-Zangbo, Lhásy, Nyang-ču, Nyjangu a Yalongu. Na údolí těchto řek vyvíjeli počáteční zemědělství a chov drůbeže.

Emailová keramika dvojtělová(vykopána z trosek Kalub)

Kamenné nádobí z neolitu(vykopáno z trosek Kalub, Čamdo)