Po mírovém osvobození Tibetu, zejména po třetím plénu 11. sjezdu KS Číny a třetí ústřední konferenci o Tibetu se místní obyvatelé různých národností věnovali hospodářské výstavbě autonomnní oblasti. Neustále neustále prohluovali reformy, rozšiřovali otevírání se světu. Stará, ale současně i mladá náhorní plošina Tibetu zaznamenala tendenci nevídaného rozvoje. Stav bídy a zaostalosti starého Tibetu se zmizel a místo toho vznikl nový socialistický Tibet veselí, klidu a rozkvětu.
V r. 1951 Tibet vstoupil do dějinného procesu mírového osvobození. 12. března tohoto roku vládnoucí vrstva Tibetu definitivně učinila rozhodnutí a poslala Apchej Awanťinmeje jako hlavního vyjednávače do Pekingu. V květnu podepsaly ústřední vláda a místní moc v Tibetu 17bodovou mírovou dohodu. Tím nastala nová éra v Tibetu.
Po uzavření dohody začala lidová osvobozenecká armáda postupovat do Lhasy. Byl to těžkým pochodem, který se dá porovnat s Dlouhým pochodem Rudé armády. V říjnu 1951 se 18. armádní sbor dostavil do Lhasy, kde ho potěšila uvítací slavnost za účasti přes 10 tisíc místních civilistů a mnichů. Šlo o historický okamžik, který stojí za věčnou památku. V Tibetu vlají od této chvíle rudé prapory.
Na rozkaz předsedy Mao Ce-tonga začala stavba dvou silničních dráh S´-čchuan – Tibet a Činhaj – Tibet, která probíhá při pochodu armády. Důstojníci a vojáci neměli k dispozici žádné moderní stroje ani účinné ochranné prostředky. Museli ještě trpět nedostatkem oxidu, hladem a mrázem. Za podpory tibetských obyvatel však dokončili stavbu obou magistrál dlouhých více než 3000 kilometrů, a to za krátkých tří let. magistrály byly uvedeny do provozu 25. prosince 1954, čímž také skončila tibetská historie bez pořádné silnice. Na pobřeží řeky Lhasy lidé postavili pomník, na němž byla vyryta písma tibetského a čínského jazyka opěvující nezapomenutelné časy silniční práce.
Ze vnitrozemí se začalo dopravovat do Tibetu množství stavebního materiálu a potravin. Současně byl zaznamenán počátek nového školství. Celé řady mladých Tibeťanů začali přijímat nové myšlení a vědecko kulturní znalosti. Zintenzívnila se příprava pracovníků a kádrů pro rozsáhnou výstavbu Tibetu. Dobrá tradice lidové osvobozenecké armády umožnila upevnit vztahy s obyvateli a v tibetské společnosti se objevila nadějná scénerie. Tibetská lidová písnička z 50. let líčí takto: „Na orientu vychází měsíc v úplňku, osvětlující nejtemnější místo. Ach, to není měsíc v úplňku, ale spíš lidová osvobozenecká armáda. Na orientě vychází zlaté slunce, oteplující nejmrazivější místo. Ach, to není zlaté měsíce, ale spíš předseda Mao Ce-tong."
Nevolníci rozbili pouta. Temné nevolnictví bylo pohřbeno navěky. Lidé pokládali předsedu Mao a osvobozeneckou armádu za slunce a měsíc, protože viděli světlo a naději do budoucnosti. Byli přesvědčeni, že na vlastní ruku vybudují nový úrodný a krásný Tibet.
