Tibet vstoupil do socialistického systému jako poslední provincie na čínské pevnině. Kvůli zvláštní geografické pozici a zaostalému ekonomickému základu se zabýval výhradně zemědělstvím a pastevectvím až do poloviny 20. století. Na hospodářském rozvoji měly národní řemesla a obchod jen nepatrný podíl. Aby se tibetská ekonomika co nejrychleji rozvíjela, stát zavádí po mírovém osvobození Tibetu sérii preferenčních opatření vůči Tibetu. Také ho podporuje po stránce lidských, finančních a materiálních sil.

Čínští představitelé včetně Mao Ce-tonga, Teng Siao-pchinga a ťiang Ce-mina věnovali důslednou pozornost rozvoji tibetského hospodářství.

V padesátých letech 20. století se čínská armáda při pochodu do Tibetu zaměřila na stavbu silnic a po dislokaci se řídila principem opírat se sama o sebe. Tím vytáhla oponu k rozvoji moderní dopravy a nového typu zemědělství a pastevectví.

V období od října 1951 do listopadu 1952 čínská armáda kultivovala pustou půdu o více než 930 hektarů, na níž sklízela 380 tisíc kila vysokohorský ječmen Qingke a 980 tisíc kila zeleniny. V r. 1953 se kultivovaná půda rozšířila na 2670 hektarů a bylo sklízeno přes milion 500 tisíc kila obilí a více než tři miliony kila zeleniny. To zlehčilo tlak logistické dopravy a snížilo nákupy z místního trhu. V ošklivém ekologickém prostředí se armáda zabývala soběstačnou výrobou a přispěla k kultivaci půdy v Tibetu. Na druhé straně sbírala bohaté zkušenosti ze zemědělské výroby a hrala úlohu názorného příkladu v šíření výrobních technologií pro tibetské obyvatele. Lze říci, že zemědělská produkce armády má důležitý politický a ekonomický význam.

1. července 1952 založila armáda na západním předměstí Lhasy první tibetskou farmu a 1. srpna tohoto roku vybudovala další farmu v Tibetu. V r. 1953 byl zřízen první tibetský orgán agrotechnického výzkumu – zemědělskou zkušebnou základnu v Lhase, která přispěla svým podílem k šlechtění hybridů obilí a zeleniny.

V období před rokem 1951 Tibet měl nesmírně zaostalou dopravu. Na tibetském území nebyla žádná silnice moderního smyslu. Do Tibetu vedla jen stézka pro jízdu na oslu a koni. Cesta od čínské pevniny do Lhasy a zpět trvala sedm až osm měsíců. Přeprava materiálu se opírala úplně na tažného dobytka. Čínská armáda při pochodu do Tibetu stavěla čchinchajsko-tibetskou a s´-čchuansko-tibetskou silnici. Uvedení těchto pozoruhodných dvou magistrál do provozu v prosinci 1954 umožnilo těsně spojit Tibet s velkou rodinou vlasti a mělo důležitý význam pro dopravu materiálu a rozvoj ekonomiky. Začalo se rychle rozvíjet hospodářství v oblastech podél magstrál. Vznikla řada nových měst na náhorní plošině, jako jsou Jiangda, Zhamu, Nyangčchi a Dangxiongu.