Mírový osovobození Tibetu umožnil ukončil systém feudálního nevolnictví. Někdejší nevolníci se stali pány svého společenství. Tím došlo k převratným sociálním změnám v Tibetu. Pioritním cílem a hlavním úkolem novodobého Tibetu, zejména Tibetské autonomní oblasti založené v r. 1965 bylo to, jak přivést tibetské obyvatele na cestu šťastného životu.

Starý Tibet neměl žádný průmysl v moderním smyslu slova. Nedokázal vyrobit ani hřebík. Na území celé oblasti byla jediná malá vodní elektrárna s instalovaným výkonem 125 kilowattů, která nemohla vyhovět potřebám osvětlování ani pro hrstku panovníků. Před mírovým osovobozením měl Tibet k dispozici jen dvě osobní auta, obdarovaná cizinci tibetské šlechtě. Nebyla ale silnice na jízdu a musela se nechat stranou pouze na pohled.

Jak rozvíjet na tomto základě hospodřství Tibetu, to se stalo naléhavým úkolem ústřední vlády a autonomní vlády v Tibetu. Rekapitulujeme-li proces tibetského vývoje v uplynulém půlstoletí, můžeme jasně poznat, že rozvoj národnostního hospodářství Tibetu zůstává důslednou částí stranické politiky. Bývalý čínský předák Teng Siao-pchoing ještě v r. 1950 uvedl: „při zavádění regionální autonomie národnostních menšin je třeba důkladně rozvíjet hospodářství, jinak by autonomie znamenala prázdná slova." Ústřední výbor KS Číny třikrát svolal zasedání o práci s Tibetem, na nichž se zabýval otázkou sociálně hospodářským rozvoje Tibetu a předložil směrnici o celostátní podpoře Tibetu. Autonomní vláda v Tibetu také zavedla sérii politických opatření zaměřených na urychlování rozvoje. To vše přispělo k pokroku tibetského hospodářství.

Doprava ve starém Tibetu se vyznačovala primitivním stavem, tedy použitím lidských zad a dobytku. V r. 1950 předložil předseda Mao Ce-tong směrnici o stavbě silničních magistrál Činhaj-Tibet a S´-čchuan-Tibet, prováděné při postupu lidové osvobozenecké armády do Tibetu. Za krátkých pár let byla stavba dokončena. V následujícím období byly vystavěny další magistrály vedoucí do Tibetu z Sin-ťiangu, Jun-nanu a Nepálu.

V současné době je doprava v Tibetu pohodlná. Vytvořila se dopravní síť, jejíž uzlem je Lhasa. V celé autonomní oblasti funguje 15 silničních magistrál a 375 pobočních dráh. Celková délka silnic dosáhla přes 25 tisíc kilometrů. Kromě toho byla vybudována dvě civilní letiště, 1080 kilometrů dlouhý ropovod Činhaj-tibet a železniční magistrála Činhaj-Tibet.

Podél mnohých silnic v Tibetu lze vidět hroby v určitém intervalu. Jsou tam pohřbeni vojáci a stavebníci, kteří padli při stavbě silnic. Právě celé skupiny takových hrdin obětujících krev, mládí a dokonce i život, vydláždili na střeše světa velkou cestu vedoucí do kultivovanosti a blahobytu.

Je všeobecně známo, že zemědělství a pastevectví jsou elementárním odvětvím národního hospodářství v Tibetu a proto zůstávají těžištěm hospodářské práce. Tibetská autonomní oblast podnikala po dlouhou dobu, zejména v těchto letech, aktivní kroky ke zlepšení zemědělských výrobních podmínek a k restrukturalizaci zemědělské a pastevní produkce. Toto základní odvětví se tím neustále upevňovalo a rozvíjelo.