Poměrně ucelená politika tibetské hospodářské struktury vznikla v r. 1981, kdy se určilo pořadí hospodářské činnosti celé autonomní oblasti, tedy pastevectví, zemědělství, komerce, doprava, průmysl a jiné. Tato politika se ale prakticky neuplatňovala kvůli tomu, že že tehdejší kádrové všech stupní měli za hlavní úkol osvobodit myšlenku a přeměnit pojetí a že jim chyběla konkrétní opatření k prosazování politiky. V r. 1985 Tibet předložil novou hospodářskou politiku, která označuje zemědělství a pastevectví za podklad, pokládá turistiku za těžiště činnosti a současně klade důraz na školství, dopravu a energetiku a konečně vede k všetrsannému rozvoji jiných odvětví.
V r. 1990 Tibet zveřejnil Strategii sociálně hospodářského rozvoje. Podle tohoto dokumentu by měl věnovat pozornost strategickému postavení zemědělství a pastevectví, současně nadále rozvíjet energetiku, dopravu a telekomunikace a klást důraz na zpracovatelství, hornictví, turistiku, domácí a zahraničí hospodářství a obchod s místními rysy. Tak se v podstatě zakotvila hospodářská politika, která hrala svou úlohu při usměrňování tibetského ekonomického rozvoje.
Poté, co v r. 1978 Čína začala zavádět politiku reforem a otevírání se světu, Tibet vypracoval sérii ekonomických opatření zaměřených na organizaci hospodářství. Cílem bylo posílit konkurenční vědomí a dovednost zemědělství a pastevectví a podpořit jejich rozvoj prosazováním konkrétních opatření, jako je reformování výrobních vztahů, realizace technického pokroku, upevňování základní výstavby vodního hospodářství, mechanizace zemědělství a zavádění daňové úlevy.
V r. 1998 dosáhla tibetská zemědělská produkce hodnoty 4 miliard 240 milionů juanů, produkce obilí činila 850 tisíc tun, produkce dobytka se značně zvýšila a produkce masa dosáhla 129 tisíc tun. S postupným rozvojem ekonomiky se neustále zlepšovala životní úroveň lidu. Ke konci r. 2001 hrubý domácí produkt činil 13 miliard 873 milionů juanů. V období od r. 1994 do 2001 zaznamenal GDP roční přírůstek ve výši 12,4 procent, což překročilo celostátní průměr. V r. 2001 disponovatelné příjmy městských obyvatel činily 7090 juanů, což představovalo nárůst o 4,3 násobku oproti r. 1990. Také se neustále zvyšovaly příjmy rolníků a pastevců a tím došlo k značnému zlepšení výrobních a životních podmínek.
Aby rolníci a pastevci Tibetu co nejrychleji nastoupili cestu blahobytu, a aby tibetské zemědělství a pastevectví měly dobrý základ rozvoje, v březnu 1980 proběhlo v Pekingu první ústřední zasedání o práci s Tibetem. Na zasedání se jasně poznamenalo, že je třeba jednat z reálií Tibetu a podnikat zvláštní preferenční politiku vůči tibetským rolníků a pastevcům. Místní vláda v Tibetu potom vypracovala sérii konkrétních opatření, která se dalo zobecnit ve 4bodovou směrnici. Šlo především o uvolňování politiky a respektování práva družstev, oddílů a usedlostí na seberozhodování, za druhé to bylo zavedení daňové nepovinnosti a zrušení veškerých poplatků, za třetí zlehčení břemena rolníků a pastevců a za čtvrté zajištění nezbytně nutné nabídky. To vše velice stimulovalo výrobní aktivity rolníků a pastevců.
