Američan Joe Yogerst v roce 1998 na kole cestoval po čínské náhorní plošině Qinghai – Tibet. Potom napsal cestopis pod titulem Cycling Across The Tibertan Grassland. Jsme vás už stručně seznámili s jeho první částí. Teď vám nabízíme druhou část stručného obsahu tohoto cestopisu.

Pan Yogerst dále napsal: Je relativně snadnější, když jsme jezdili na stepi, protože cesty jsou velmi rovné. Délka denní cesty nepřesáhla sto km a jezdili jsme pořád na širošilé stepi, kde rostly různé divoké květiny. Po každé, když slunce zapadlo, jsme se museli zastavit, protože tehdy pastevci pustili svoje pastevní psy, kteří se nazývají Zang Ao a v noci toulají venku. Tibetští pastevní psi jsou velmi draví a silní a mohou snadně přemoci jakéhokoli jezdce na kole.

Pro cestování na stepi důležitá otázka je počasí. Tehdy bylo léto, ale počasí bylo velmi vlhké a chladné. Stačila jenom mživá déšť, aby cesta byla velmi zablácená. Za takové situace naše jízda byla ještě těžší.

Prostorné krajiny bez lidských stop někdy vyvolávaly u mě strach. Často bylo tak, že jsme jezdili několik kilometrů a přitom jsme neviděli ani jednoho člověka. Po každé, když jsme se dostali do malého obydlí, měli jsme z toho velkou radost, stejně jako když jsme prohlíželi lámajský klášter, kde jsme viděli, jak několik set lámů se modlí v červených roušech.

V 8. dne našeho cestování po náhorní plošině Qinghai – Tibet jsme vstoupili do provincie Gan Su v západní Číně. Cesta byla velmi těžká a pořád jsme se vinuli kolem hor. Zařadili jsme provincii Gan Su do naše cesty, protože jsme chtěli navštívit nejstarobylejší lámajský klášter La Bu Lun Si. Tento klášter představuje největší institut lámajsmu na světě. V klášteře se vyučuje 7 druhů nestejných buddhistických škol. Kromě toho je tady 10metrů vysoká buddha.

Přijel jsme především turistickým autobusem k průsmyku na hranicích mezi provinciemi Gan Su a Qing Hai, až autobus se dostal na vrchol hory, začali jsme jezdit na kolech. Krajina v této oblasti byla úplně jiná. Zdalo se mi, že jsem v Marocku: Tmavě žlutý písečný zem se stržmi a hliněné domky jakoby byly na poušti Sahara. Obyvatelé v této oblasti byli odlišní než ti, které jsme dříve viděli. Většina jich jsou příslušníci národnosti Hui, tedy muslimové. Zabývají se rostlinnou výrobou a ne pastevectvím. Stejně jako vesničané, s kterými jsme se potkávali v provincii Si Chuan, se zvědavě dívali na nás.

Na posled jsme přijeli do provincie Qing Hai v severozápadní Číně. Přenocevali jsme v hlavním městě této provincie Xi Ning. Ráno jsme se dali na cestu vedoucí k jezeře Qing Hai Hu, které je 220 km vzdálené od Xi Ning. V tomto průběhu jsme na první polovině cesty jeli na kolech a na druhé polovině cesty autobusem. Na širošilé stepi byla dalnice. Tohoto dne večer jsme se ubytovali v pohodlném hotelu u jezera. Jezero Qing Hai Hu představuje největší slané jezero v Číně a také důležitou rezervaci pro stěhovavé ptáky, kteří sem každý rok přilétají z Evropy a ostatních asijských zemí včetně kaspitského moře a Středozemního moře.

Celé ráno jsme se dívali na ptáky. To bylo poslední den našeho cestování na kolech v této oblasti.

Plynuly celé dva týdny. Projel jsem báječně na kole čínskou náhorní plošinou Qinghai – Tibet. Moje nohy se zesílily a obličej byl opálený slunečními paprsky na národní rovině. Na cestě jsem překonal útok jaků a dravých tibetských psů. Touto cestou jsem do hloubky poznal pastevce na této náhorní plošině.

Milí přátelé, to je druhá část stručného obsahu cestopisu Američana Joe Yogersta z cesty po čínské náhorní plošině Qinghai – Tibet, který uskutečnil v roce 1998. Tím končíme všechny informace o jeho této cestě. Když máte také zájem o tuto oblast, vydejte se na cestu do západní Číny!