Známá tibetská pěvkyně Cideng Zuoma----

Byla na začátku známá v celé Číně svou písní „Osvobození nevolníci zpívají".

68letá paní Cideng Zuoma před více než 40 lety žila v jihotibetském okrese Ri Ke Ze. Její rodina neměla půdu a dům a živila se jenom nájmem pole. Většinu výnosu musela dát vlastníkovi nevolníků a žila v bídě. Paní Cideng Zuoma řekla, že tehdy neměla možnost učit se ve škole. Sice uměla hezky zpívat, nepředstavila si však, že by se stala pěvkyní.

V roce 1959 byla spolu s ostatními nevolníky osvobozena, což jí poskytlo možnost přijímat odborné vzdělání a stát se solistkou. Zpívala nejen na jevišti v Tibetu, v jiných provinciích Číny, ale také ve více než 30 zemích světa. V uplynulých 40 letech paní Cideng Zuoma studovala ve školách, pracovala jako úřednice Kulturní správy Tibetské autonomní oblasti, byla zvolena místopředsedkyní Čínské společnosti literátů a umělců, funkovala jako poslankyně Všečínského shromáždění lidových zástupců a členka celostátního výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění. Ve zmínce o změně svého života Cideng Zuoma řekla:

„Bez mírového osvobození a demokratické reformy by nebyl můj dnešek. Změny v uplynulých více než 40 letech jsou těsně spjaty s mým životem."

Pan Luosang----

Ve srovnání s paní Cideng Zuoma 66letý pan Luosang žil před likvidací nevolnictví ještě hůře. Jeho otec byl pasák oslů pro otrokáře a matka sloužila jinému otrokáři. Malý Luosang ve věku 6 let už musel pást krávy, ovce a osly a potom také pracoval pro otrokáře jako zedník.

Luosang spolu s rodiči a 4 ostatními rodinnými příslušníky bydlel v nízké chaloupce, jejíž plocha činila jenom necelých 10 čtverečných metrů. Jeho starší bratr byl prodán jinému otrokáři kvůli tomu, že nemohl splatit otrokáři 10 kila tibetské pšenice. Starší sestra nesnesla mučení otrokáře a utékla do Indie. Potom jeho otec byl otrokářem zbitý až k smrti. Luosang má dosud na těle jizvy, které mu po mučení svým pánem zůstávaly.

Byrokraté, šlechtici a vysoko postavení mniši se ve starém Tibetu nazývali jako 3 velcí suzerénové. Jejich počet představoval jenom 5% celkové populace Tibetu, ale vlastnili skoro všechny orné půdy, pastviště i dobytka. Otroci, kteří patřili otrokářům, byli svévolně prodáni, předáni, darováni a zaplaceni jako peníze. Otrokáři také mohli svévolně odsekat jejich ucho, ruku, nohu či utopit je. Sňatky otroci mohli uzavřít jen po souhlasu suzerénů. Děti otroků se staly otrůčky hned ve dne, kdy se narodily. Tehdy mnoho otroků nesnášelo potlačení otrokářů, utékli ven a stalo se žebráky. V dané době bylo v Lhase, hlavním městě Tibetu, jenom více než 30 tisíc obyvatel, ale přes 4000 z nich byli žebráci. Průměrný věk Tibeťanů bylo jenom trochu více než 30 let.

Od roku 1959 stejně jako u ostatních otroků docházelo ke značné změně i v životě pana Luosanga. V roce 1960 22letý Luosang byl zaměstnán a poprvé dostal mzdu. Pracoval v obchodě a potom ve výboru své obytné čtvrti. Pan Luosang má 5 dětí, dvě z nich pracují jako úředníci, další dvě jsou obchodníci a jedno absolvovalo školu. Stavěl dvoupatrový domek se záhradou. Luosang sám se stal jedním z více než 2000 poslanců VSLZ, nejvyššího čínského orgánu státní moci. O změně Tibetu řekl:

„Rozloha Tibetu činí jeden milión 200 tisíc čtverečných kilometrů, ale v minulosti tady nebyla žádná silnice, ani autobus. Někteří šlechtici při cestování radi seděli na zádech otroků, a to i při překonání hor. Cesta z Lhasy do Xi Ningu, hlavního města západočínské provincie Qing Hai, potrvala půlroku až jeden rok, proto mnoho otroků zemřelo namáhavostí cesty. Nedlouho po založení ČLR ústřední vláda přes tehdejší finanční potíže vybudovala tady téměř 2000 kilometrů dlouhou silnici. Dnes tato cesta do Xi Ningu trvá jenom dva až 3 dny. Kromě toho se velice zlepšily zdravodní podmínky v Tibetu a počátečně se utvořila zdravotní síť, která kryje všechna města a vesnice. Takže se prodloužila průměrná délka života Tibeťanů do 65 let. v uplynulých více než 40 letech se tibetská populace zdvojnásobila.