Tibetská ekonomika se navazuje na starou tradici, na starobylé zemědělství a pastevectví, národní řemeslnictví a specifický způsob práce. Zemědělství má v Tibetu dlouholetou historii. Vykopávky z trosek Kalub, situovaných na pobřeží řeky Lanchang, ukazují, že se předci tibetského národa usadili a začali s obděláváním orné půdy už před více než 4000 lety.

Tibetské zemědělství se skládá ze dvou částí, tedy ze zemědělství na náhorní plošině a zemědělství nížinného. Hlavní rostliny pěstované na náhorní plošině tvoří vysokohorský ječmen, pšenice, hrách, brambor, pohanka a řepka, zatímco v rámci nížinného zemědělství se pěstují rýže, kukuřice a veškeré druhy zeleniny zejména na jihovýchodě Tibetu.

Pluh s bycí dvojicí se obecně používal v Tibetu až do poloviny 19. století. I dneska je občas vidět takové starobylé orací nářadí v některých odlehlých vesnicích. Namísto bycího a lidského tahu se od osmdesátých let 20. století aplikovaly traktory a další nové stroje. Neustále se zvyšuje úroveň zemědělské mechanizace, elektrifikace a chemizace. Také se upevňuje vodní hospodářství, popularizace odrůd a pečlivá orba. V uplynulých sedmácti letech byla nepřetržitě zaznamenána bohatá sklizeň.

Tibet je jednou z pěti největších pastevních oblastí v Číně. Má k dispozici stepy o 80 milionů hektarů. Pastevectví s dlouholetou historií důsledně zaujímá velmi důležité postavení v tibetském hospodářství. Začátkem 50. let minulého století tvořilo dvě třetiny hrubé produkce zemědělství a dobytkářství. Taková struktura se změnila až po r. 1994. Pastevectví se rozvíjí směrem k intenzívnímu a industrializačnímu typu. Produkce masa se zvýšila o několik násobků ve srovnání s počátečním období reforem a otevřenosti.

Řemeslnictví je jedním ze tří tradičních hospodářských odvětví v Tibetu. Už v nové době kamenné zaznamenalo určitou úroveň. Reprezentativním dílem byla například dvojtělová nádoba zvířecího tvaru, vykopaná z trosek Kalub. Podle legendy se v Lhase uspořádala výstava řemeslnických produktů již v období Dalajlámy V.

Tibetská řemesla mají širší podklad u obyvatel. Zůstávají důležitou vedlejší produkcí pro rolnické a pastevnické usedlosti. V 50. letech 20. století bylo více než 8000 rodin zabývajících se odbornou řemeslnickou výrobou, která se vztahuje na více 40 odvětví a přes 1000 sortimentů. Řemesla národního rysu se vyznačovala individuálním provozem, menším rozsahem výroby a prostou technikou. Rozsáhlá výroba začala až v r. 1953 zřízením závodu na výrobu koberců v Lhase. Po více než padesátileté výstavbě se tento závod již stal řemeslným podnikem moderního typu. Jeho produkt jde na odbyt do Evropy, Severní Ameriky a jižní Asie. Jako symbol národní kultury a umění se používá na ozdobu sálu tibetských delegátů v Paláci lidu(parlamentní budova v Pekingu). Také jako suvenýr byl věnován vládě Zvláštní administrativní oblasti Hongkong.