Například vesnice Zilong a Kaga, ležící v tibetském regionu Xigaze, jsou proslulé výrobou tibetské nůže. Takové řemeslo se tam již vyvíjelo z domácích dílen na rozsáhlou podnikovou výrobu v souladu s poptávkou, čímž se účinně zvyšjí příjmy místních rolníků a pastevců. Skupinová firma Yamei působící v regionu Xigaze je největší společností v Tibetu, která se zabývá národním řemeslnictvím. Provozuje výrobu a prodej řemeslnického zboží o více než 1600 sortimentů a disponuje majetkem ve výši asi 10 tisíc milionů juanů.
Řemeslnické produkty představují vynikající kulturní dědictví tibetského národa. V dubnu r. 2002 bylo vybráno na první celostátní soutěž turistických suvenýrů 34 kusů tibetské výroby, z nichž 4 kusy získaly cenu zlatou, 6 kusů cenu stříbrnou a 6 kusů cenu vynikající. Tibet se tak stal provincií mající nejvíc vyhodnocených předmětů.
Národní řemeslnictví je důležitým nosičem tibetské kulturní tradice a také výrobním odvětvím, které nejvíc zaznamenává specifické rysy a rozvojový potenciál.
Z tibetského zemědělství, pastevectví a národního řemeslnictví lze vycítit pomalu tekoucí proud tibetské kultury, který se pronikl i do různých detailů každodenního života tibetských obyvatel. V mlatu uvidíte například scenérii tancování a zpívání při práci. Tibeťanům se líbí radostná práce, tedy práce v doprovodu hudby a zpěvu.
V pohodlné práci se zrcadlí požadavek zvláštního prostředí a povaha ekonomické tradice. Výrobní způsob stepího dobytkářství a pastevectví se vyznačoval pomalým rytmem. Pastevní písně doprovázejí pomalu se pohybující stádo, což je charakteristickou melodií tradičního tibetského hospodářství.
Moderní faktory se již koření v tradičním zemědělství, pastevectví a národním řemeslnictví. Nicméně ve venkovských oblastech je hluboký základ tradiční hospodářství, které si udržují zvyklost přirozené ekonomiky. Před zahájením jarní orby rolníci pořádají slavnost s přáním, aby zaznamenali bohatou sklizeň v novém roce. Ceremoniál je starobylý, podíl traktorů mu zase dodává moderní dech.
Buď rolníci žijící v údolí východotibetských hor nebo pastevci obývající severotibetské širší stepy mají společný přístup k životě, tedy cit klidu a uspokojení, který vychází ze srovnání historie se současností. Zdejší úroveň ekonomického života je poměrně nižší než ve vyvinutých oblastech země, ale ve srovnání s historií vlastního rozvoje se už značně zvýšila kvalita života. Před 50. lety 20. století byl životní stav rolníků a pastevců velmi ošklivý, za rok práce dostal pastýř od pána jen vlněný kabát, čepici a boty kromě jídla. Rolník ročně vlastnil necelých sto kilogramů obilí, které stačilo k jídle pouze na půl roku, aniž myslel na maso, alkohol z Qingke či čaj z másla.