Obecně se domníváme, že Tibeťanům chybí tradice podnikat obchodně a mají vědomí podceňující obchod. Z hlediska historie spočívá plné nedorůstání tibetského zbožního trhu hlavně na tom, že hospodářská činnost rolnických a pastevnických rodin zůstávala ve stavu uzavřennosti a soběstačnosti, nikoli na tom, že nechtěli prodat přebytečné zboží a nakoupit životní potřeby.

Ve skutečnosti má Tibet dlouholetou tradici obchodních aktivit a široký základ zbožní výměny. Například obyvatelé tibetského regionu Kchang-ba jsou proslulí v podníkání obchodně, typickým reprezentantem byl rod Bangda. V 40. letech 20. století nakoupil ročně 86 tisíc balíčků čaje a 140 tisíc kila vlny za účelem dalšího prodeje. Zabýval se vývozem vlny, kuchyňské soli a tibetských specialit a současně dovozem látek, bavlněné pleteniny, léků, koženého zboží, cigaret a každodenních potřeb. V oblasti obchodování zaznamenala Banda nesmírný rozkvět v tehdejším Tibetu.

Tradiční obchod v Tibetu měl význačné geografické rysy. Dělil se na tři formy, tedy na výměnu soli za obilí, obchodní činnost chrámů a almužnu.

Výměna produktů mezi rolníky a pastevci je nejstarobylejším způsobem tibetského obchodu. Výměna soli za obilí probíhala především mezi pastevci ze severní části Tibetu a rolníky z nížinné zemědělské oblasti. Na podzim přijeli pastevci s jedlou soli, máslem a dalšími dobytkářskými produkty do zemědělské oblasti, aby je vyměnili za obilí, čaj a potřebami každodenního života a práce. Pro přímou výměnu zboží byl důležitým ekvivalentem vysokohorský ječmen zvaný Qingke. 1 tibetský gram(14 kila) Qingke se vyměnil za 1 tib. gram soli nebo 1 tib. gram vlny. Dále se 1 tib. gram másla vyměnil za 2 tib. gramy Qingke. Konkrétní kurs se určil v souladu se vzdáleností přepravy a poměrem mezi nabídkou a poptávkou. Výměnu zboží za zboží a měnovou funkci Qingke lze vidět i dneska v některých zemědělských a pastevních oblastech.

Obchod s čajem zaujal důležité postavení v tibetském tradičním obchodu. V období před 50. léty 20. století pokládali obchodníci čaj za ekvivalent při nákupu specialit. Jako například v regionu Chamdu se 1 kbelík Qingke vyměnil za 0,5 zeng(asi 3,2 kila) čaje, dále 1 g másla za 0,2 zeng čaje, 15 kila hovězího masa za 1 zeng čaje.

Podíl obchodníků byl důležitým vývojem výměny zboží mezi výrobci. Vstup obchodníků do zemědělských a pastevních oblastí se vyznačoval sezónností a pohyblivostí. V severotibetských pastevních oblastech byla výměna vlny za čaj hlavní náplní obchodu mezi pastevci a obchodníky. Na takovém obchodu se podíleli obchodníci soukromí, z chrámů a úřední strany. Soukromí obchodníci pocházeli především z regionu Kangba, jeho příslušníci dodneska zachovávají talent na podnikání obchodně. Úřední obchod provozovaly místní vlády na všech stupních, které monopolizovaly hlavně nákup a vývoz zemědělských a dobytkářských produktů ve velkém rozsahu. Například v r. 1931 Dalajláma XIII. pověřil Bangda-cam nákupem a vývozem vlny a přitom vlastnoručně dopisoval obchodníkům USA s návrhem navázání přímého obchodu s vlnou. Bangda-cam zůstával největší obchodní firmou v Tibetu až do r. 1951 a monopolizoval obchod s vlnou a léčivou bylinou na celém tibetském území.