Toto povídání zahajuje sérii článků o čínských bojových uměních (čínsky wushu), které se budou na těchto stránkách pravidelně objevovat a které vás postupně provedou různými styly a školami. Na toto téma lze na internetu i jinde najít množství článků, takže mnohé informace vám možná budou již známé. Přesto doufáme, že se nám podaří zprostředkovat vám na věc nový a ucelenější pohled. Seznámíme vás s historií čínských bojových umění a jejich historickým významem, s tím, co mají jednotlivé školy společné i rozdílné. Budeme se snažit popsat také praktickou stránku cvičení a principy, na kterých jsou bojová umění založená. A protože jsou bojová umění důležitou součástí čínské kultury, zabrousíme přitom často i do oblasti filozofické a literární.

Pro čínská bojová umění se vžil název kung-fu (čínsky gongfu). Toto slovo zdomácnělo v evropských jazycích díky hongkongským bojovým filmům ze 60. let a jejich úspěchu u západního publika. Zároveň se však značně pozměnil jeho význam. Původní čínské gongfu (功夫) totiž neznamená bojové umění, ale vcelku prozaicky „čas". Přesněji řečeno, je to čas (a úsilí), který člověk věnuje nějaké činnosti, až v ní dosáhne určité, velmi vysoké úrovně. Tato úroveň, kterou bychom česky označili nejspíš slovem „mistrovství", není přesně dána a záleží na každém oboru, jaký výkon již lze za kung-fu považovat. Tak je možné dosáhnout kung-fu např. ve vaření, a dokonce i krájení při přípravě jídel, při přípravě čaje atd. Stejně tak každá škola bojových umění má pro kung-fu svá vlastní měřítka. Ale o tom někdy příště.

Ani čínské slovo wushu nezůstalo ve své domovině ušetřeno posunu významu. Slovem wushu se dnes označuje především moderní čínské bojové umění provozované jako sportovní disciplína s nově ustanovenými pravidly a kodifikovanými sestavami. Původní obsah tohoto slova je však jiný a slovo samotné hraje tak důležitou roli v celé čínské kultuře, že se na něj podíváme podrobněji. Do evropských jazyků se čínské slovo wushu (武术) překládá jako „bojová umění". To by nás mohlo lehce svést k tomu, abychom na wushu hledali především jeho „uměleckou" hodnotu, tak jako v dalších sportech s uměleckým přesahem, tanci či krasobruslení. Tak je skutečně dnes wushu vnímáno ve své moderní podobě i v samotné Číně a zdánlivě v tom utvrzuje i přítomnost znaku shu (术), který nalezneme rovněž v čínském slově „umění" – yishu (艺术). Znak shu (术) však znamená také „dovednost" či „techniku" (čínsky jishu 技术) a v tomto smyslu je třeba ho chápat i ve slově wushu. Bojová umění totiž původně vůbec neměla být krásná na pohled, ale především účinná, neboť to byla v pohnutých historických dobách vždy otázka života a smrti.

Na tomto místě si dovolíme krátkou vsuvku o čínštině, která sice přímo nesouvisí s naším tématem, ale která se nám bude hodit i v dalším povídání. V moderní čínštině se tvoří slova většinou spojením dvou (i více) znaků, jak jsme právě viděli na příkladu gongfu, yishu, jishu, wushu. Naproti tomu klasická čínština si „vystačila" pro každé slovo se znakem jedním. Vzhledem k tomu, že každý znak má několik (či dokonce mnoho) významů a nepatří k určitému slovnímu druhu (tj. podstatné jméno, sloveso, atd.), smysl se dá odhalit až z kontextu. Čtení klasického textu bychom tak mohli přirovnat k luštění rébusu. Důsledkem toho je mnohovrstevnatost a velká významová bohatost, která je pro klasickou čínštinu typická a která zřejmě nemá v žádném jiném jazyce obdoby. Zároveň je to i důvodem, proč je tak těžké se klasické čínštině naučit. Původní význam starých znaků a textů je skryt i rodilým Číňanům, nemají-li klasické vzdělání.

První znak slova wushu - wu (武) - znamená „boj, bojový, bojovat" a pomůže nám nahlédnout do způsobu čínského myšlení. Zároveň si na něm můžeme názorně ukázat jeden ze způsobů tvoření znaků v čínštině. Jedná se o tzv. ideogramy, které vznikly skládáním několika již existujících znaků, čímž se vytvořil nový význam. Takových slov není mnoho, ale jsou to ty nejzajímavější, protože v sobě skrývají myšlenku nebo celý příběh. Znak wu není založen na znázornění dvou rovnocenných soupeřících stran, jak bychom třeba čekali. Součástí znaku wu (武) je tradičně zapsaný znak pro starou čínskou sečno-bodnou zbraň typu halapartny a pod ním je zapsán znak zhi (止), což znamená „zastavit". Bojovat tedy znamená počínat si tak, aby byla zastavena soupeřova zbraň. Boj znamená v prvé řadě obranu. Zdá se to možná zvláštní, ale ve skutečnosti má každá válka (i ta útočná) za cíl zabránit dalším válkám v budoucnu. Stranou ponecháme hodnocení, je-li toto „vytloukání klínu klínem" pro lidstvo šťastné, ale v tomto smyslu čínský znak skutečnost opravdu vystihl. Zároveň nám slovo wu odhaluje další moudrost, a to, že pravou podstatou boje je hledání způsobu, jak být lepší než soupeř. Tato neustálá snaha „vyzrát na protivníka" je hnací silou vývoje všech bojových umění.

Příště si povíme, jak filosofie boje „který zastavuje zbraně", ovlivnila zásadně dějiny Číny.