Minule jsme si ukázali, že čínský znak pro „boj" wu (武) v sobě obsahuje představu zastavení (a nikoliv pozvednutí) zbraně. Bojovníka tedy nemá hnát do boje jeho bojechtivost, ale nutnost bránit sebe a své blízké nebo hájit zájmy své země. Každý boj má být veden ušlechtilou motivací. V čínštině pro to existuje výraz wude (武德), který bychom mohli přeložit jako „etika boje". Za důležitý předpoklad vítězství ve válce byla v Číně vždy pokládána morální převaha. Toto pojetí etického boje je typickou ukázkou staré čínské filosofie a nedílnou součástí čínské kultury.

Bojové umění bylo v historických dobách mocným válečným nástrojem a hrozilo, že bude použito v rozporu s wude. Proto když staří slavní mistři hledali žáky, kterým by předali své umění, zkoumali nejprve jejich povahu. Odmítli zájemce, kteří milují vyvolávání šarvátek, vytahování se na slabší, kteří jsou stiženi nezdravou ctižádostí a přijali jen studenty vysokých morálních kvalit. Sami často žili v ústraní, nejčastěji v nepřístupných horách, kde cvičili, věnovali se prostému životu a stranili se všech politických bojů a pletichaření. Do dění však zasahovali v případech, kdy se jejich pomoci dožadovali lidé sužovaní útiskem. To zní možná spíš jako z pohádky, avšak intervence starých mistrů do bojů znepřátelených stran, činících si nárok na vládu v zemi, je historicky doloženou skutečností, která vedla několikrát v čínských dějinách k výměně vládnoucích dynastií.

Nejznámějším případem je pád dynastie Shang a vzestup dynastie Zhou kolem roku 1000 před naším letopočtem. Jelikož je to minulost tak dávná, je opředena mnoha legendami. O více než 2500 let poté (dynastie Ming) byl příběh této války převeden do podoby klasického románu s názvem Fengshen Bang (封神榜). Toto dílo líčí dramatický boj obou dynastií, do kterého se kromě historických postav na obou stranách zapojují i postavy mytologické. Tento příběh je dodnes stále populární v Číně i Japonsku, dočkal se různých literárních i filmových adaptací a inspiroval i tvůrce počítačových her. Mezi četnými postavami se v knize vyskytují i tzv. „nesmrtelní" (shenxian 神仙), kteří disponují nadlidskou silou a magickými schopnostmi. Tito shenxian byli hrdinové padlí v boji, kterým byly jejich nebeské hodnosti oficiálně uděleny hlavním stratégem armády dynastie Zhou, aby tak jejich příklad podpořil bojovou morálku. Mezi těmito hrdiny byli bojovníci a mistři starodávného bojového umění, které ještě nemělo vyhraněný styl a které se označovalo jen jednoduše slovem wu (boj). Ve shodě s wude se jich valná většina přidala na stranu Zhou, protože poslední císař dynastie Shang byl tyran a zhýralec a země pod jeho vládou úpěla. Prostý lid a řadoví vojáci, jejichž bojové schopnosti nebyli valné a pověrčivost naopak velká, nadpřirozeným schopnostem těchto hrdinů věřili.

První císaři dynastie Zhou byli považováni za příkladné vládce. Aby ještě více posílili legitimitu převzetí moci, vytvořili doktrínu o nebeském původu císaře, která se stala v Číně všeobecně přijímanou. Od té doby byl císař pokládán za prostředníka mezi nebem a zemí a jako takový byl na zemi nezpochybnitelným a neomezeným vládcem, neboť měl k vládě nebeské pověření, tzv. „mandát nebes" tianming (天命). Císař však měl být v ideálním případě také morální autoritou. Jeho úkolem bylo provádět předepsané prastaré rituály, kterými se nastolovala harmonie v „podnebesí" a které zabezpečovaly pro celou zemi mír a blahobyt. Došlo-li k morálnímu úpadku a císař vládu zanedbával, harmonie mezi nebem a zemí byla narušena, což bylo doprovázeno znameními jako zemětřesení, záplavy, hladomory a nepokoje mezi obyvatelstvem. To bylo důkazem, že císař „mandát nebes" ztratil a ospravedlňovalo to povstání a nastolení nové dynastie.

To už jsme ale od našeho tématu lehce odbočili. Příště budeme pokračovat v našem povídání o historickém významu wude. Povíme si o dalších dynastiích, které musely být svrženy, protože se zpronevěřily „mandátu nebes", a jakou roli při tom sehrálo bojové umění.