Co vlastně wude (武徳), neboli etika boje, znamenala v praxi, si můžeme ilustrovat na příbězích několika významných bojovníků, kteří díky svému bojovému umění a odvaze vstoupili do dějin. Neužívali své schopnosti pro vlastní prospěch, ale proto, aby po dobách nepokojů v zemi zavládl opět klid a mír. Takové jednání je přesně v duchu starého čínského přísloví, které říká, že když v podnebesí (rozuměj na zemi) umírá radost, každý muž má svůj díl zodpovědnosti (天下兴亡, 匹夫有责).

Jedním z těchto slavných bojovníků byl generál Qin Qiong, který žil na počátku 7. stol. n.l., v bouřlivé době výměny dynastií Sui a Tang. Tento výjimečně statečný a neporazitelný voják se dostal až do panteonu lidové zbožnosti a bývá zobrazován na křídlech vstupních dveří chrámů jako strážce. O jeho životě před zahájením vojenské kariéry historické prameny mlčí, takže ani nevíme jméno mistra, u kterého se bojovému umění učil. Jisté však je, že se nakonec dal do služeb syna zakladatele dynastie Tang, vlastním jménem Li Shimin, ve kterém rozpoznal silnou osobnost. S jeho pomocí se Li Shiminovi podařilo sjednotit zemi zmítanou rolnickými povstáními, porazit všechny své konkurenty a upevnit moc dynastie. Li Shimin, který pak vládl pod jménem Taizong, je pokládán za jednoho z největších čínských císařů vůbec a jeho vláda za „zlatý věk" čínské historie.

Pozdější císař Li Shimin figuruje ještě v dalším příběhu, který stojí za zmínku v souvislosti s bojovým uměním. V historii slavného shaolinského kláštera se traduje historka, kterak byl Li Shimin, tehdy ještě jako mladý voják ve službách svého otce císaře, osaměle prchající z neúspěšné bitvy, zachráněn třinácti shaolinskými mnichy s holemi, kteří odrazili celý oddíl pronásledovatelů. Za to bylo později Shaolinu uděleno privilegium držet si svou vlastní armádu o síle 500 mužů, což bylo u klášterů v té době dosud nemyslitelné.

Dalším slavným bojovníkem, který se výrazně zasloužil o znovuobnovení stability země, byl Chang Yuchun ve 14. stol. Bylo to období mongolské nadvlády, čínské obyvatelstvo se potýkalo se záplavami, epidemiemi a hladomorem a po celé zemi propukala protimongolská povstání. Chang Yuchun, jehož schopnosti mu vynesly pověst muže, který sám vydá za 10 tisíc bojovníků, podpořil schopného a energického vůdce povstalců jménem Zhu Yuanzhuang a stal se generálem jeho armády. Především díky němu Zhu Yuanzhuang, původem chudý rolník vychovaný v klášteře, nakonec zvítězil, vyhnal mongolské dobyvatele a založit novou dynastii Ming. Vláda této dynastie trvala 270 let a po tuto dobu se Čína těšila relativnímu klidu a prosperitě.

V první polovině 19. stol., v době mandžuské dynastie Qing žil další pověstný bojovník Shi Dakai, který kromě svých nevšedních bojových schopností vynikal i ušlechtilou povahou. Ovládal staré taoistické vnitřní bojové umění s názvem liuhequan (六合拳), kterému se učil ve Wudangských horách. Shi Dakai byl znechucen poměry ve státě a přebujelou korupcí a zasvětil svůj život boji proti dynastii Qing. Veřejně dokázal své kung-fu na tržnici v Nanjingu, kde před zraky početných diváků rozrazil pěstí kamennou stélu a začal verbovat dobrovolnickou armádu. Stal se jedním z nejvýznamnějších vůdců známého povstání Taipingů. Povstání bylo po 13 letech potlačeno a sám Shi Dakai byl nucen se ještě před jeho koncem vzdát a byl popraven. Jeho vzor se však stal mocnou inspirací pro další odpůrce dynastie Qing. Tento odpor dále sílil, což vedlo až k pádu císařství a vzniku republiky v roce 1912.

Všechny tyto příběhy ukazují, že původní wude bylo spojeno především s nějakou velkou myšlenkou a přesvědčením o fungování země. Na jeho základě se bojovník angažoval do boje „pro blaho všech". Teprve v další rovině můžeme o wude uvažovat tak, jak se chápe převážně v současnosti, totiž jako o způsobu etického jednání v každodenním životě. A o tom zase příště.