Jak víme z minula, tak etika boje, čínsky wude (武徳) po bojovnících žádala, aby nebyli lhostejní k veřejnému dění. Proto se bojovníci často stávali strůjci velkých historických změn. I v běžném životě se však bojovník musel chovat podle jistých zásad. Měl vždy a všude napravovat bezpráví, jehož se stal svědkem, a zastávat se slabších. Neměl se však také nikdy nechat vyprovokovat k tomu, aby své převahy nad obyčejnými lidmi zneužil. To je také důležitý aspekt wude a povíme si k němu jeden příběh. Bojovník kráčí po úzké kládě přes řeku a střetne se na ní s rolníkem, který nese přes rameno na holi dva džbery plné hnoje. Vyvstane otázka, kdo z nich ustoupí a nechá druhého projít. V právu je bojovník, neboť na lávku vkročil první, ale rolník nechce jeho nárok uznat. Bojovník by ho mohl lehce přemoci, ale cítí, že je to pod jeho úroveň, a tak s rolníkem jedná. Rolník však dál trvá na svém. Oba tedy proti sobě stojí a čekají, kdo vydrží déle. Po nějaké době si rolník, již značně unaven, stěžuje na tíhu svého břemene a nerovnost podmínek. Bojovník od něho tedy džbery převezme a tak tam oba stojí dál. Rolníka opět po čase začnou bolet nohy. Vidí ale, že bojovník pořád nejeví známky únavy, a tak nabere ze džberu hrst hnoje a hodí ji bojovníkovi rovnou do tváře. To bojovníka rozzlobí. Mohl by rolníka rozmáznout jako mouchu, ale přesto přemůže svůj hněv a neudělá to. Čas plyne a rolník už se sotva drží na nohou, a tak si na lávku obkročmo sedne. A tu bojovník odloží vědra a rolníka přeskočí.

Aby bojovník dosáhl požadované mravní integrity, musel své chování pěstovat stejně usilovně jako umění boje. Každá škola bojových umění měla stanovená vlastní pravidla, mengui (门规), která museli její členové dodržovat, a tím měli postupně získat důležité charakterové vlastnosti. Tato praxe trvá do dneška. Někdy se pro soubor těchto pravidel používá nesprávně výraz wude, ale my už víme, že wude je postoj srdce a ne předepsaný kodex chování, který má jedince kultivovat a k wude teprve vychovává. Jinými slovy mengui je prostředek, wude je cíl. Jako příklad si uvedeme pravidla školy, která si říkala Wudang taiji men (武当太及门), to znamená „Škola wudangského taiji", z blíže neurčeného období dynastie Qing (1644-1911). Kdo chtěl být studentem této školy, musel přísahat před vyobrazením zakladatele wudangských stylů, taoistického mnicha Zhang Sanfenga, že bude dobrovolně a přísně dodržovat všech 12 pravidel školy. Mezi ně patřila povinná úcta k Mistru zakladateli a úcta k mistrům školy, slušné chování v rámci hierarchie školy (to znamená, že mladší má ctít staršího a starší má být vzorem mladšímu), neustálá snaha se zlepšovat pilným cvičením, zákaz si bojovým uměním přivydělávat (např. účastí na pouličních představeních a vyučováním vlastních žáků), zákaz styku se zločineckými organizacemi, skromné vystupování na veřejnosti, příkaz zachovávat techniky školy v tajnosti a zdržovat se hodnocení jiných škol.

Příště se pokusíme odpovědět na otázku, proč právě v Číně vzniklo tak velké množství bojových stylů a škol a které byly ty první.