Původ všech bojových umění musíme hledat v běžném životě. Nutnost cvičit se v boji vyvěrala zcela přirozeně z lidské potřeby opatřovat si potravu lovem a hájit svou existenci před nepřáteli. Tak lidé odedávna rozvíjeli své schopnosti například v lukostřelbě a používání různých bodných a sečných zbraní. V Číně se pro rozvoj bojových umění vytvořily zcela specifické podmínky. Za prvé to byl velmi dlouhý a souvislý kulturní vývoj. Zároveň však tento vývoj probíhal na pozadí historie velmi bouřlivé. O hluboké minulosti z doby před naším letopočtem, nejsou pochopitelně k dispozici přímé písemné záznamy. Až z pozdějších pramenů si můžeme udělat představu, jak mohl tento vývoj probíhat. Lidé žili v soudržných rodinných klanech, mezi nimiž se často uzavírala příměří, ale často také vedly války. Každý klan si proto vychovával vybrané zdatné jedince a cvičil je v boji. Došlo-li k vyhlazení jednoho klanu druhým, přeživší příslušníci poražené strany utíkali na opuštěná místa, kde se skrývali, museli se bránit před lidskými nepřáteli i před v té době hojnými dravými šelmami. Při tom se stále zdokonalovali v boji a jejich hlavním motivem byla pomsta. Princip, který tak dobře známe z kung-fu filmů.

Základní dovedností nutnou pro úspěch v boji, ať už beze zbraně či se zbraní, byla vždy tělesná síla. Nejvýraznější to bylo v armádním výcviku. Starověká čínská vojenská výzbroj byla totiž extrémně těžká (jen meče vážily desítky kilogramů) a už jen unést ji, natož s ní bojovat, vyžadovalo značnou sílu. Dá se říci, že základní taktikou bylo drtit nepřítele „hrubou" silou. Ubránit se takto vedenému útoku lze jen silou srovnatelnou. Lidská síla však má své hranice. Její účinnost se zvyšuje, teprve když je použita chytře. V Číně došlo k tomu, že byly pro účely boje využity poznatky filosofie. Takovým bojovým stylům se říká vnitřní styly - neijia quan (内家拳) - a jsou pro Čínu typické.

Myšlenkový proud, který bojové umění v Číně mocně inspiroval, nebyl vnesen odnikud zvenčí, ale vznikl prokazatelně na území Číny. Je prastarý a teprve později byl označen jako taoismus (daojia道家). Vznikl dávno před tím, než žil legendární Laozi -Starý mistr (老子), oficiálně pokládaný za zakladatele taoismu, a jeho kořeny sahají až ke Knize proměn (Yijing 易经), do doby 2000 let př. n. l. Celá taoistická filozofie je výsledkem přemýšlení o jevech, ke kterým dochází v kosmu i v lidském těle. Konkrétně přiblížit některé základní taoistické pojmy se pokusíme příště. Taoismus poskytl mimo jiné teoretický rámec čínské medicíně a navázal na sebe i náboženské praktiky a lidovou zbožnost. Avšak bojové techniky založené na taoistických principech nebyly nikdy určeny pro široké masy. Typický taoista byl samotář žijící v nepřístupných horách, kde se oddával cvičení a meditacím, později byly taoistické praktiky studovány a pěstovány mnichy v klášterech. Pro „normální smrtelníky" však zůstávala bojová umění utajená a po většinu trvání čínské historie bylo jejich veřejné praktikování dokonce zakázáno, protože byla pokládána za společensky potenciálně nebezpečná. Změna nastala až s nástupem poslední dynastie Qing (1644-1911), která kvůli získání lidové podpory nastolila celkově volnější režim. V té době vzniklo velké množství škol a byly pořádány veřejné soutěže, které se rychle staly populární. Ti, kteří nechtěli zůstat řadovými žáky, odcházeli, zakládali vlastní školy a vydělávali si tím na živobytí. Bojové umění se tedy na jedné straně stalo přístupné a mezi lidmi se rozšířilo, na straně druhé se však z něho mnohdy do jisté míry vyprázdnil původní obsah.