Qigong (气功) je jednou ze starobylých čínských praktik, jimiž se harmonizuje tělo a mysl. Doslova se jedná o „práci s qi" nebo „mistrovství qi". O qi jsme mluvili minule v souvislosti s čínskými tradičními představami o vzniku a fungování vesmíru jako o „kosmické energii"a v souvislosti s lidským tělem jako o „vitální síle". Je to další pojem, který je i v čínštině mnohoznačný (v různých kontextech nese i významy jako vzduch, dech a duch) a v evropských jazycích nemá přesný ekvivalent. Čínští tradiční lékaři rozlišují několik druhů qi podle původu a funkce, západní medicína naopak tento pojem vůbec neuznává. V akupunkturní i akupresurní praxi je teorie o qi a jejím toku lidským tělem s úspěchem využívána, ale vědeckými metodami se dosud nepodařilo podat o existenci qi přesvědčivý důkaz.

Dnes se většinou pod názvem qigong rozumí různá zdravotní cvičení prováděná pomalým tempem. Jsou to sestavy jednoduchých cviků, které jsou inspirovány starodávným cvičením taoistů a které byly upraveny do podoby přístupné pro širokou veřejnost a doma v Číně mohutně oficiálně propagovány. Toto cvičení si postupně získalo značnou popularitu i na Západě. Jednou z nejznámějších je sestava „hra pěti zvířat" (wuqinxi 五禽戏), kterou dle tradice sestavil proslulý lékař Hua Tuo (2. stol. n. l.) pro udržení fyzické kondice jako účinnou prevenci onemocnění a které bylo původně velmi dynamické a fyzicky namáhavé. Dnes se cvičí v různých pozměněných, pomalých variantách, jejichž léčebný efekt se projeví zejména u osob starých a nemocných. Mladý zdravý člověk udělá ale pro cirkulaci své qi rozhodně více, když si půjde řádně zaběhat. Osud další rozšířené sestavy „osm kusů brokátu" (baduanjin 八段锦) je podobný. Vznikla za dynastie Song v 11. stol. a to na „císařskou zakázku". Císař, jehož tradičním přízviskem je wansui (万岁), což je čínský výraz pro dlouhověkost a znamená „10 tisíc let", měl pochopitelně velký zájem o taoistickou nauku, slibující nesmrtelnost. Jelikož však mu jeho povinnosti neumožňovaly věnovat se nezbytnému cvičení, žádal metodu, která mu snadno a rychle pomůže dosáhnout viditelného efektu. Můžeme tedy s nadsázkou říci, že v tomto přání se dnešní člověk podobá císařům.

Cílem původního taoistického cvičení qigong však nebylo tělesné zdraví a síla sama o sobě, ale bylo to především poznat sám sebe, svoje tělo a jeho zákonitosti a dosáhnout přirozeného stavu ziran. Takový qigong vede k rozvoji mentální síly a označujeme ho jako vnitřní. V taoistické tradici byl qigong předáván přímo z mistra na žáka. Četné dochované staré taoistické texty používají pro popis praktik metafory a jsou psány básnickým jazykem a mohou být vykládány různým způsobem (jak se to také v historii běžně stávalo). Právě proto je osobní kontakt s mistrem nenahraditelný. Základem cvičení vnitřního qigongu je nácvik stavu wuji (无极). Wuji je v taoistickém pojetí pojem označující bezhraniční prázdnotu a nevydělenost, jednu z forem dao. U lidí ho lze přirovnat ke stavu mysli nenarozeného dítěte v těle matky. Různé školy praktikují při jeho cvičení různé postupy. Vždy však se smysly uzavírají před vnějším světem, pozornost se koncentruje na jedno (místo či bod), mysl se utiší a tím se dosáhne maximálního vcítění a vhledu do reality. Při nácviku qigongu je obzvláště důležité řídit se zásadou wuwei, kterou jsme si nastínili minule, a nechat všemu volný průběh. Znamená to nesnažit se o úspěch a nenechat se mást různými fyzickými či psychickými jevy, které mohou cvičení doprovázet (nejčastěji např. pocity tělesného tepla). Ulpívat na takových pocitech nebo je dokonce rozvíjet znamená sejít ze správné cesty. Zcela nepřípustná (a také nebezpečná a škodlivá) je jakákoli snaha tok qi ovlivňovat myslí či dokonce hromadit. Nácvik vnitřního qigongu je dlouhodobý proces vyžadující vytrvalost a skromnost. To je důvodem, proč nikdy nebyl a ani se v budoucnu nestane masovou záležitostí, ale vždy zůstane jen individuální cestou malého počtu jedinců.

Příště navážeme povídáním o tom, co to je vnější qigong a jaký vliv měla na čínská bojová umění další významná filozoficko-náboženská tradice - buddhismus.