Buddhismus se začal do Číny šířit z Indie zřejmě během 1. stol. n. l. Jednalo se o tzv. mahájánovou školu, která obohatila Buddhovo učení o myšlenku spásy zprostředkovanou osvícenými bytostmi – bódhisattvy a jejím typickým rysem byl důraz na nutnost hromadění zásluh konáním dobrých skutků. Buddhismus měl již v této rané podobě (na rozdíl od taoismu) plně rozvinutou církevní strukturu i věrouku. Nelehkým úkolem buddhistických misionářů v Číně bylo přeložit pojmy ze sanskrtu do čínštiny tak, aby se staly srozumitelnými i v tomto značně odlišném kulturním prostředí. Pro vyjádření abstraktních myšlenek buddhismu si proto překladatelé museli vypůjčit termíny z taoismu. Jakožto cizorodý prvek buddhismus zprvu přijali barbarští usedlíci žijící na severu Číny. Nečínští vládci severní dynastie Wei (386-534) z něho posléze učinili státní ideologii a díky jejich podpoře začaly vznikat četné buddhistické kláštery i monumentální umělecká díla tesaná do skal v říčních náplavech. V dobách neklidu a zmaru, způsobeném nájezdy kočovníků a častým střídáním vlád, poskytovalo náboženství útěchu a buddhismus se rozšířil mezi prostými lidmi i vzdělanci. Největšího rozmachu dosáhl buddhismus od konce 6. do 9. stol. Vliv bohatých buddhistických klášterů však rostl do té míry, že ohrožoval moc panovníka, což několikrát zavdalo příčinu k perzekucím. V polovině 9. stol. došlo k velkému pronásledování a násilnému rozpouštění klášterů a od té doby již přímý vliv buddhismu v Číně slábl. Přesto však tato původem cizí věrouka v Číně zdomácněla a výrazným způsobem ovlivnila čínské myšlení.

Jedním ze specifik čínského buddhismu, který do sebe vstřebal prvky taoismu a obsahově se od indického buddhismu odlišil, je sekta chan. Její hlavní náplní nebylo studium posvátných textů či provádění náboženských rituálů, ale meditační praxe, jak jsme si již minule stručně nastínili. Chan upřednostňuje přímý prožitek před intelektuálním porozuměním a představuje tak jakousi „zkratku" na cestě k osvícení. V tradici školy zaujímá významné místo legendární postava mnicha Bódhidharmy, čínsky Damo (達摩), který žil údajně v 6. stol. Je mu přisuzováno následnictví v nepřerušené linii patriarchů od samého Buddhy Šákjamuniho a podle tradice chanový buddhismus přinesl z Indie. Jeden z nejznámějších příběhů vypráví, jak Damo navštívil shaolinský klášter a strávil tam v meditaci devět let hleděním do zdi (v některých verzích příběhu si k neustálé bdělosti dopomohl odříznutím očních víček). Zanechal po sobě několik příruček pro fyzická cvičení, od nichž mniši kláštera Shaolin odvozují vznik svého slavného bojového umění. Tyto legendy se staly populárními, avšak zřejmě postrádají historickou hodnotu a jsou dílem pozdějších snah o vytvoření silné chanové tradice.

Shaolinský klášter hrál mezi buddhistickými kláštery ústřední roli. Byl velmi bohatý, měl mnoho mnichů, žáků a dokonce vlastní armádu. Ostatní buddhistické kláštery zůstaly v jeho stínu a mnohé z nich pro nedostatek žáků zanikly a s nimi i jejich bojové umění. Možná nás někdy napadá otázka, jak je možné, že zatímco buddhismus je ze své podstaty mírný a nenásilný, tak dovoloval mnichům cvičit se systematicky k boji. Možná bychom měli poopravit naše mnohdy idealizované a romantické představy o klášterech. Osazenstvo klášterů nikterak nepatřilo k výkvětu tehdejší společnosti. Byly sem dávány na výchovu především sirotci a děti, které jejich rodiče nemohli uživit. Jelikož vstupem do kláštera bylo možno oficiálně získat novou identitu, nacházeli zde útočiště před zákonem také zběhové a kriminální živly. Dnes je to mimochodem v Číně povolání, k jehož výkonu musí jedinec obdržet úřední povolení. Další střet teorie a praxe vyplynul z faktu, že mnichům se zapovídá jíst maso, což se však neslučuje s požadavkem na fyzický výkon při náročném tréninku. Povolení jíst maso byla pravděpodobně jednou z výsad udělených císařem shaolinskému klášteru za věrné služby a ke stravování v tomto případě docházelo mimo samotný klášter. Zde naše povídání o klášterech (alespoň prozatím) ukončíme a příště se podíváme na jiné, obecnější téma, a sice na vztah mezi mistrem a žákem.