Kdokoli to myslí s výcvikem bojových umění vážně, musí se svěřit do rukou vhodného učitele. To bylo stejné v minulosti jako dnes. Učit se podle příruček či napodobovat scény z oblíbeného kung-fu filmu nemůže vést k smysluplnému cíli. Pohyby budou snad estetické, ale ne účinné. Samouk si navíc osvojí špatné návyky, kterých se pak jen těžko zbavuje. Mistr není důležitý jen z toho důvodu, aby smysl pohybů vysvětlil a dbal na jejich správné provádění, ale i proto, že zprostředkovává žákovi mentální i fyzickou zkušenost, ke které by se žák na svém stupni vývoje vlastními silami nebyl schopen dopracovat. Předávání těchto slovy nevyjádřitelných zkušeností se od nepaměti dělo z mistra přímo na žáka aktem vkládání rukou, což lze přirovnat k zasévání semínka do půdy. (Platnost tohoto způsobu je zřejmě kulturně nepodmíněná, neboť je to i odvěká praxe předávání křesťanského apoštolátu). Tato „vypůjčená" zkušenost žáka důležitým způsobem formuje, dává mu pocítit (spíše než intelektuálně pochopit), jak mají věci správně fungovat a tím mu zcela zásadním způsobem umožní další rozvoj. Nepřerušená posloupnost předávání z mistra na žáka zaručuje, že se v průběhu času z cvičení nevytratí jeho podstata, ačkoli samozřejmě u technik k určitému vývoji dochází. I současní učitelé se proto často zaštiťují linií generací předchozích učitelů, sahající k významným mistrům, aby dodali své škole vážnosti.

V čínštině se v současnosti používá pro učitele bojových umění oslovení shifu (师傅), které rádi přejímají i někteří západní učitelé. V klasické čínštině slova shi (师) a fu (傅) označovala člověka nevšedních schopností, od kterého je možno se učit, a byla používána pro císařovy rádce a ministry. Není bez zajímavosti, že v dobách nejhorlivějšího budování komunismu byly v rámci snahy nastolit mezi lidmi intelektuální rovnost slovem shifu titulováni i prostí rolníci nebo dělníci, neboť i oni jsou pro svou práci dostatečně „kvalifikováni". Vyvstává tedy otázka, kdo má skutečně právo říkat si mistr. V oboru bojových umění nemá mistr žádný certifikát, ale stává se jím žák, kterého jeho mistr pověří vyučováním ostatních. Zda je mistr dobrý, nezáleží jen na jeho gongfu (tj. mistrovských dovednostech), ale na vzájemné kompatibilitě s žákem. Žádný mistr totiž není vhodný univerzálně pro všechny. Stejně tak ani mistr neučí všechny své žáky stejným způsobem, ale přihlíží k jejich individuálním danostem.

Vztah mezi mistrem a žákem se podobá vztahu mezi otcem a jeho dítětem. I mistr potřebuje dobré žáky, jinak se jeho umění nezachová. Avšak najít dobrého žáka je stejně těžké, ne-li těžší, jako najít dobrého mistra. Staří mistři vždy dbali na to, aby jejich žáci měli vysoké morální kvality a ctili zásadu wude, tzn. etiku boje, jak jsme to již rozebírali hned v jedné z úvodních kapitol. Než se žáka rozhodli přijmout, podrobovali ho různým zkouškám, ve kterých musel osvědčit svůj charakter. Velmi často si učitelé brali žáky už v dětském věku, aby na ně mohli účinně výchovně působit. O slavném mistrovi Dong Haichuan (董海川), který je považován za otce moderního baguazhang, existuje množství příběhů. Jeden z nich dobře ilustruje skutečnost, že mistr má za jednání svých žáků už jednou provždy odpovědnost. Jeho první a nejslibnější student se totiž po čase zvrhnul a dal se zločineckou dráhu. Schopnosti ostatních studentů na něho nestačili, a tak si šli stěžovat k mistrovi, aby proti němu zakročil. Mistr Dong byl v té době již hodně starý a na odpočinku, ale svého nevyvedeného žáka přemohl a zabil.

Pro výuku bojových umění byl podstatný neustálý kontakt mezi mistrem a žákem. V minulosti bylo normální, že žák opustil svou rodinu a sdílel život se svým mistrem a ostatními žáky, podobně jako se dříve u nás tovaryši připojovali k rodině mistra, u kterého se učili řemeslu. Mistr vyžadoval od svých žáků úctu a absolutní poslušnost, která by se v dnešní době vyznávající individualismus jevila jako nepřijatelná. Dnes k autoritám chováme spíše nedůvěru a jsme zvyklí tvořit si vlastní úsudek již na základě částečných poznatků. Jsme (alespoň ve skrytu duše) pyšní na svou inteligenci, a proto je pro nás těžké se od mistrů něčemu pořádnému naučit.

Často se má za to, že bojová umění jsou přirozeně výsadní doménou mužů. O tom, že to není zcela pravda vás přesvědčíme v příštím díle.