Postavení žen ve starověké Číně bylo podobné jako ve většině patriarchálních společností té doby. Spořádaná žena trávila všechen čas doma, kde se věnovala domácím pracím a výchově dětí. Největší ctností ženy byla poslušnost a vžitá tradice jí ukládala poslušnost hned trojí: před svatbou svému otci, po svatbě manželovi a po smrti manžela svému nejstaršímu synovi. (Podle některých novodobějších interpretací dokonce čínský znak pro ženu 女 znázorňuje osobu v podřízené, klečící pozici. Tento názor je však s největší pravděpodobností mylný. Jedná se spíše o ženu sedící, která chová v náručí dítě, podle jiného výkladu jde dokonce o ženu tančící.) Ženy upoutané k domácnostem neměly pochopitelně nejmenší důvod ani příležitost se věnovat bojovému umění. Avšak v rodinách, kde se bojové umění předávalo z generace na generaci, byli do rodinných tréninkových aktivit přirozeně zataženi i příslušníci ženského pohlaví. Další skupinou žen, které unikaly běžnému ženskému údělu a požívaly jakousi volnost, byly mnišky. Výcvik bojových umění byl pro mnohé buddhistické i taoistické mnišky důležitou činností všedního dne. Do dnešních časů se zachovalo a proslavilo především bojové umění pěstované ženskými kláštery v pohoří Emei.

Skutečných historicky doložitelných žen bojovnic se však v literatuře vyskytuje málo a jen jako vedlejší postavy. Známé jsou spíše vyhlášené krásky, které často přinesly (a mnohdy úmyslně) zkázu významným mužům nebo případy jinak významných, vysoce inteligentních či ambiciózních žen. Umístění nositelů bojového umění při popisu významných historických událostí na okraj zájmu je však pro čínské dějepisectví typické. Historie bojového umění nebyla nijak souvisleji zaznamenána, což otevřelo obrovský prostor pro fabulaci. Historicky doloženou postavou, o jejímž osudu však není známo nic bližšího, byla například slavná tanečnice Gong Sun Daniang, která působila na dvoře císaře Xuangzonga (dynastie Tang) a ovládala umění meče.

Jsou-li historické prameny při líčení bojovnic skoupé, zcela jinak je tomu v populárních starověkých románech a legendách, kde se to bojovnými hrdinkami jen hemží, a z nichž čerpá vděčné náměty i současná kinematografie. Starodávná píseň o dívce Mulan z dynastie Han, která se v mužském přestrojení vydává do války místo svého starého otce, aby se domů navrátila až po dvanácti letech bojů, v Číně zlidověla a dočkala se dokonce animovaného ztvárnění z dílny Walta Disneye. Částečně na skutečnosti jsou založeny příběhy o válečnické rodině Yang z dynastie Song. Když po mnohaletém válčení proti nájezdníkům padli všichni mužští členové rodu, jejich matka a jejich manželky-vdovy se samy chopily mečů a ve funkci generálů táhly do bitvy. Legendární se stala postava princezny Chang Ping, dcery posledního císaře dynastie Ming, kterého svrhli rolničtí povstalci. Císař ještě v poslední chvíli pozabíjel všechny členy své rodiny, aby je ušetřil potupy. Své dceři Chang Ping při tom uťal jednu paži, ona však přežila a podle legend se stala mniškou, ovládla bojové umění a zbytek života zasvětila pokusům o restauraci dynastie Ming. Stejně tak její údajná žačka Lü Siniang (jinak skutečná postava), jejíž celá rodina byla obviněna z urážky nové dynastie Qing a popravena, se pomstila a podle legendy vlastnoručně usekla hlavu císaři Yongzhengovi. Na západě populární jihočínský bojový styl yongchun (咏春), známější pod názvem wing chun, má za „oficiální" zakladatelku legendární dívku, která se naučila bojovému umění od buddhistické mnišky ze Shaolinu, a to z velmi romantického důvodu – aby se ubránila nechtěnému nápadníkovi.

V příštím díle se pokusíme přiblížit, jaké jsou účinky bojového umění na zdraví.