Z velkého množství existujících čínských bojových stylů je bajiquan (八极拳) pátým nejvýznamnějším v pořadí hned po čtyřech nejslavnějších velkých školách (Shaolin, Wudang, Emei a Kunlun). Mezi mistry tohoto stylu byla i řada významných historických osobností. Centrem výuky bajiquan je vesnice Mengcun (孟村) u města Cangzhou v severočínské provincii Hebei a velmi rozšířené je na Taiwanu. Na rozdíl od stylů piguaquan a tongbeiquan, kterým jsme se věnovali ve dvou předchozích dílech, jsou v bajiquan údery prováděny osmi koncovými částmi těla: rameny, lokty, pěstmi, kyčlemi, koleny, chodidly, temenem hlavy a dokonce i hýžděmi. Protože je takto zapojeno celé tělo, je bajiquan vhodný i na boj zblízka, ačkoli síla směřuje do dálky. To je také jeden z možných výkladů názvu tohoto stylu, neboť ba (八) znamená osm, což je číslo značící dokonalost, úplnost a všechny směry v prostoru, a ji (极) znamená extrém či nejzazší bod. Tento význam však nemusí být původní, protože se vyskytují i verze názvu, ve kterém je ji představováno jiným znakem. Například 忌 „vyhnout se, zdržovat se něčeho" nebo 技 „dovednost", což nabízí celou řadu jiných interpretací. Zde jen poznamenejme, že existence mnoha stejně znějících slov, která se však zapisují jinými znaky a nesou různé významy, je jednou z typických vlastností čínštiny, která způsobuje horké chvilky nejen cizincům učícím se čínsky, ale někdy komplikuje situaci i samotným Číňanům. Bajiquan bývá často označován delším názvem kaimen bajiquan (开门八极拳), což bychom mohli přeložit jako bajiquan otevírající brány (rozuměj obranu soupeře). Ale nebyla by to čínština, aby i zde nebylo možných více překladů. 开门 totiž může znamenat i „základní".

O vzniku bajiquan se neví nic určitého. Pod jiným názvem ho pravděpodobně zahrnul do výčtu bojových umění generál Qi Juguang ve své knize o vojenské strategii Jixiaoxinshu (纪效新书), sepsané v době dynastie Ming. Většina literatury pojednávající o tomto stylu však vznikla až v 80. letech 20. století a do té doby se informace předávaly jen v ústním podání. Zakladatelství bývá připisováno různým osobám, například mnichovi jménem Zhang Yueshan (张岳山), žijícímu v době dynastie Qing v provincii Henan, mnichům z Wudanských hor či z kláštera Shaolin. První nezpochybnitelnou historickou osobností byl Wu Zhong (吴钟, 1712–1802), čínský muslim, který vyrůstal a působil ve vesnici Mengcun. Vynikal především v boji s kopím a údajně se mu podařilo samotnému proniknout do kláštera Nan Shaolin v jihočínské provincii Fujian, a to hned třikrát. Z jeho následovníků je známý Li Shuwen (李书文, 1864–1934), také uznávaný mistr kopí, který působil jako ochránce slavného generála Xu Lanzhou, mimo jiné známého propagátora a mecenáše škol bojových umění, a cvičil jeho armádu. Někteří z Liových studentů pracovali pro nejvýznamnější muže novodobé čínské historie, například Huo Diange (霍殿阁) byl osobním ochráncem posledního čínského císaře Pu Yi a Liu Yunqiao (刘云樵) působil na Taiwanu jako instruktor ochranky prezidenta Čankajška. Metody cvičení bajiquan si teoreticky přiblížíme příště.