Vážení přátelé, posloucháte lidovou písni s názvem „Badong Sajierhe", jednu z nejoblíbenějších písní na pohřbu národní menšiny Tujia žijící v Badong na jihu čínské provincie Hubei. V roce 2010 stejnou písní získalo zlatou cenu v rámci písní původního stylu v celostátní televizní soutěži pro mladé zpěváky pořádané Čínskou centrání televizí sedm zpěváků z národní menšiny Tujia, z kterých se vůdčí zpěvák jmenuje Tan Xuecong, zemědělec z městečka Badong. Tato písně mu připomíná jeho předkové, kteří z generace na generaci stále žijí podél potoku Šen-nungu blízko tři soutěšek na řece Jang-c´. Co se týče svého domovu dodal Tan Xuecong, že

„Naše geografické podmínky jsou takhle, když otevírám dveře, vidím všechno, když křičím, všem lidům se dá poslouchat a když někam jdu třeba alespoň půl dny. Co to znamená? Žijeme na horské plošině, kde lidé bydlí rozptýleně. Proto lidé často křičí jako komunikace, aby lidé na jiných horách mohli slyšet. A dennodenně budeme mít velký hlas."

Tan Xuecong, který se narodil v horách, od dětství má hudbu velmi rád. Když mu bylo osm let, v jeho vesnici zemřel respektovaný senior. Podle zvyklosti národnostní menšiny Tujia by měli vesničané shromáždět před rakví mrtvého, zpívat a tančit na památku zesnulého. Tato pohřební forma se nazývá v čínštině „Tiaosang". Až do dneška si Tan Xuecong také jasně pamatuji na svůj první zážitek na místním pobřbu.

„Otec bývalého náčelníka naše vesnice zemřel. Místní hudebníci byli zváni k představení na pohřbu. Vzpomínám si, že děti v podobném věku jako mě šli na pohřeb. Podle místní zvyklosti by mělo rakve mrtvého být umístěno v domově pro čtyři dny, tím jsme se od starších hudebníků mohli učit jak zpívá a tančí na pohřbu. To šlo o začátek moje hudební vzpomínky."

Život v horách není pro Tan Xueconga nudné za doprovod lidových písní. Zpěv se stal jeho největší radost. Ačkoliv se jeho život neustále zlepšuje, Tan Xuecong nemůže zapomenout na těžký život otců.

„Rodiče působili jako burlaci, aby vydělali na živobytí. Aby burlaci vydrželi dřinu, pomáhali si písněmi. Proslavila se píseň „Ej uchněm", která sloužila k tomu, aby burlaci zkoordinovali síly v nejtěžších chvílích: stávalo se, že se loď potopila když narazila na kámen, v tu chvíli použili burlaci statnou borovici, kterou přivázali k plavidlu a vytáhli ho s její pomocí. Můžeme najít taková slova v našich místních lidových písních, která popisují nesmírně těžkou a monotónní práci burlaka pouze pro lepší život jejich rodiny. "

Život Tan Xueconga by měl být jako otcové neměnný. Ale najednou ho připadala šance k změní svého osudu.　　

„V roce 1990 začal turistický vývoj v potoku Šen-nungu vedle řeky Jang-c´. Vznik projektu tři soutěsek na řece Jang-c´ umožňuje čím dále tím více turistů do mého domova. Odbor řízení turistické atrakce potoku Šen-nungu by chtěl přijmout více zaměstnanců."

Zpěvný hlas a talent na hudbu pomohly Tan Xuecongovi najít práci v turistické zajímavosti potoku Šen-nungu, kde je zodpovědný za představení charakterických zpěvů a tanců z národností menšiny Tujia pro turisté. Jeho nádherné vystoupení získalo velkou chválu turistů z Číny i zahraničí.

Má tuto práci velmi rád Tan Xuecong, ale ho nechá obávat, že v jeho rodném městečku je stále méně lidí, které umí zpívat originální lidové písně národnostní menšiny Tujia.

„Když byl jsem malé dítě, mnoho z mých sousedů a kolegy zpívají velmi dobře (naše místní lidové písně). Ale zatím se stále snižuje tento počet. Proč? Protože mládí lidé šli do velkých měst pro lepší práce a příjmy, pouze starší doma, tedy málo lidí umí zpívat."

Koncem devadesátých let, prudce poklesl cestovní ruch, Tan Xuecong kdysi opustil potoku Šen-nungu a otevřel malý hotel v starém městečku Badong. Ale hned dozvěděl, že nechce takový život.

„Když jsem pracoval v potoku Šen-nungu, můžu zpívat kdykoli chci zpívat. Ale musím tento impuls k zpěvu zadržet ve smyslu zájmů hostů ubytovaných v mém hotelu."

Se svým snem pro zpěvu byl Tan Xuecong zpátky do potoku Šen-nungu, který uvítal zlaté období pro rozvoje turismu. Kromě toho ochraně a rozvoji nemateriálního kulturního dědictví také věnovaly místní úřady velké úsilí.

„V posledních letech učinily úřady série politik pro ochrany a rozvoje nehmotného kulturního dědictví, jejích zásluhou se lidové kultuře národnostní menšiny podařilo oživení. "

Potok Šen-nung je domovem Tan Xueconga. V uplynulých deseti letech jeho domov prošel významnou změnou. Na Tan Xuecongga přitom připadal nový úkol.

„Jsem syn národnostní menšiny Tujia. Jsem povinen pomoct návštěvníkům lépe poznat naše národnost, porozumět naše kultury. Chtěl bych hrát aktivní úlohu v nastoupení i popularizování vzácných kulturních dědictví naše národnosti."

Proto během okurkové turistické sezóny se vrátil Tan Xuecong zpátky do svého domova, kde se může pokračovat naučit zpívat od místních seniorů. Jeden burlák kdysi dál Tan Xuecongovi písni s názvem „Pracovní písně kameníka", která mu přinesla novou inspiraci. Ve svém pokoji si opakovaně přemýšlel, jak se by mohl nejen udržet originální styl této písně, ale také se melodii dá změnit příjemnější.

„Původní melodie Pracovní písně kameníka má jenom jeden tón až do konci, takže jsem dál uklidňující melodii ve středu písně, aby předala bohatší emoce."

Pracovní písně kameníka se konečně stala jednou z pěti soutěžních písní Tan Xueconga v čtvrté celostátní televizní soutěži pro mladé zpěváky pořádané Čínskou centrání televizí. Tato písně získala velký potlesk soudců i diváků. Tan Xuecong uvedl, že

„Ty, které mě učily zpívat jsou řeka a skupina lidí bydlící podél této řeky. Oni jsou burlaci a tato řeka se nazývá Šen-nung."

Čas plyne jako voda, život původních burlaků také prošlo obrovskými změnami. Nemusejí působit takovou nesmírně těžkou a monotónní práci pod tlakem života. Tan Xuecong je často navštívil a rád se s nimi baví o všem možném. Tan Xuecong řekl, že je vlastně synem řeky Šen-nungu a v jeho srdci stále žije tato řeka i tito burlaci.

(Pepa)