Jeden z mých přátel po své cestě po Paříži mi takto popisoval toto romantické město: z Eiffelovy věže se podíváš dolů, stavby v celé Paříži jsou upořádány, jako by vznikly podle jednoho vzoru, tedy všechny mají žluté zdi a modré střechy. Chtěl bych skočit dolů, abych sevřel celou Paříž v náručí. Francouzi pečlivě a úspěšně rekonstruovali Paříž, jejíž každý roh má svůj příběh. V chráněném programu jsou nejen historické památky, ale i průmyslové stavby z moderní doby. Bývalé dílny se změnily v muzea a nebo se do těch míst dostaly firmy zabývající se kulturní inovací. Tím byla dobře dochována historie města.

Každé moderní město čelí stejné otázce: jak se dosáhne rovnováhy mezi budoucností a historií, zejména při rychlé modernizaci. Peking není v tomto výjimkou.

V roce 1981 začal Peking rekonstruovat továrny, které byly ve špatném stavu. Spousta těch továren, které dokumentují průmyslový rozvoj tohoto města, byla zbourána nebo přestěhována do jiných míst. Vystřídaly je moderní byty a luxusní hotely. Málokteré továrny utekly tomuto osudu. Druhá továrna na bavlněný textil se stala jednou z těch šťastných přeživších. Provoz továrny na bavlnu byl však zastaven. Ale bývalé dílny zůstaly na svém původním místě a změnily se v sídlo firmy zabývající se kulturní inovací. Ředitel této nové firmy pan Liu Jian nás o tom informoval:

„Tehdy jsme toto místo chtěli my i jiní obchodníci zabývající se nemovitostmi. Domnívali jsme se, že je škoda, aby historická továrna byla jednoduše zbourána a potom by se postavily jenom byty, které se dají vybudovat i na jiných místech. Je třeba zachovat tuto vzácnou historii. Tato dílna byla naštěstí dochována. Továrna leží v pekingském obvodu Čchao-jang, kde jsou mnohé kulturní a mediální instituce. Proto jsme se rozhodli, že je tady vhodné místo pro vznik zóny kulturní inovace".

Druhá továrna bavlněného textilu zahájila svou činnost v 50. letech minulého století. Byla první textilní továrna, ve které jsou nainstalovány všechny doma vyrobené stroje. Její provozní linky byly přestěhovány na jiná místa ke konci minulého století. Tehdejší ředitelé si všimli, že kulturní průmysl se rychle rozvíjí v Pekingu a sídlo továrny právě leží v centru kulturního průmyslu. Rozhodli pak o tom, že na základech ruiny bývalé dílny vznikne nová zóna kulturní inovace

„Nová zóna kulturní inovace se nazývá „Laj-ťin", její rozloha činí 120 tisíc metrů čtverečních. V této zóně existují nová studia. S cílem zachovávat strukturu bývalé dílny jsme pozvali známého japonského architekta. Díky jeho perfektnímu návrhu byla bývalá struktura budovy maximálně dochována".

Po zahájení provozu nové kulturní zóny byla studia rychle pronajata. Navrhář pracující v kulturní zóně Laj-ťin, pan Wang Kaifang vysvětlil:

„Mám zde široký prostor, je tu kombinace starých a nových věcí. Nová věc vždycky vznikne ze staré. Je to živá historie. Když tady můžu pracovat, cítím, že pokračuji v psaní legendy. Historická památka má také život a já tady na něj navazuji".

Kombinace starých a nových věcí, ruiny pamětihodné dílny, dobrá městská infrastruktura lákaly stále víc firem kulturní inovace. Cena půdy v Pekingu se stále zvyšuje, stále více takových továren se stěhuje mimo město. Ochrana historie není snadná. Doufáme, že kulturní zóna Laj-ťin se stane dobrých vzorem pro ostatní.

(daniel)