Akupunktura je unikátní léčebný postup, který ve staré Číně vymyslel čínský lid. Akupunktura „vnějším léčí vnitřní". Po tisíce let se v Číně nemoc a bolesti léčí vpichováním tenkých kovových akupunkturních jehel a pálením moxovacími tyčinkami či olejem na místech na těle, kde se nachází akupunkturní body a meridiány. To dalo vzniknout mimořádnému prvku čínské medicíny, unikátní teorii akupunkturních bodů a meridiánů (energetických kanálů), která je dnes proslulá po celém světě.

1. Původ

Původ akupunktury lze vystopovat až do doby před více než dvěmi tisící lety, kdy se o ní zmiňuje Vnitřní kanonická kniha Žlutého císaře. V ní se píše: „Nemoci, které se rodí ze skrytého chladu dobře léčí jehly." Tato věta jasně poukazuje na léčku jehlami. Ve Vnitřní kanonické knize Žlutého císaře je dále detailně popsán tvar a vlastnosti devíti typů jehel a technika i teorie akupunktury. Uplynulo přes dva tisíce let, ale akupunktura je v Číně stále populární, navíc se šíří dál do světa. Používání akupunktury jde vysledovat dokonce ještě dál.

Když se v pravěku lidé píchli o trní nebo škrábli o kámen, občas se trefili do akupunturního bodu a ke svému překvapení zjistili, že se najednou cítí lépe. Aby si ulevili od bolesti, začali pralidé používat ostré kamínky, kterými si propíchli některá místa. "Akupunkturní kameny" se dochovaly z doby před 4000 – 8000 lety, kdy byl v Číně pozdní paleolit. V pozdním období systému klanových komunit lidé již zvládli techniku vykopávání ze země a broušení, takže vznikly i některé propracované kamenné jehly, kterými šlo propíchnout kůži již poměrně snadno. Tyto kamenné jehly byly první akupunkturní lékařské nástroje. Kamenné jehly se tahdy používaly nejen k tomu, aby se vpichovaly do konkrétních bodů na těle a léčily nemoci, ale také jako nástroj, kterým se u hnisavých onemocněních rozřezávaly boláky a odstraňoval hnis. V Kanonické knize o horách a mořích (Shanhai jing, Šan-chaj ťing) je jedna z prvních zmínek o kamenných jehlách. Píše se v ní o „kamenu, který je podobný nefritu a lze ho použít jako jehlu". Kamenná akupunkturní jehla je předchůdce a základ pozdějších nožů a jehel.

Moxování je metoda, kdy se zapálí homole z čínského pelyňku (artemisia chinensis) a položí se na akupunkturní body, které se tak nahřívají, případně kdy se akupunkturních body a meridiány pálí zapálenými tyčinkami z tohoto druhu pelyňku. Objevena byla až po vynálezu ohně. Při používání ohně lidé objevili, že některé bolesti se dají zmírnit nebo se jich lze úplně zbavit popálením někerých částí těla. Později zapalovali kůru stromů či zvířecí kůže, aby jimi rozpálili kameny či písek, které pak přitlačili na konkrétní místa. Později se v léčbě začaly používat zapálené sušené byliny a větve stromů. Dlouhodobá praxe ukázala, že nejvhodnější na moxování jsou listy pelyňku, které snadno hoří a otepluje cévy a meridiány. Stejně jako v akupunktuře se i při moxování se stimuluje povrch těla tak, aby sošlo k uzdravení nebo aby se předcházelo nemocem. Listy pelyňku snadno hoří, mají příjemnou vůni, jsou snadno dostupné, je jich hodně a dobře se skladují, takže se z nich stal základní materiál pro moxování.

Používání kamenných jehel se později vyvinulo v akupunkturu a pálení akupunkturních bodů v moxování.

2. Historie a vývoj

V období Letopisů (zastarale též období Jar a podzimů, 770 – 476 př.n.l.) se lékařství zbavilo vlivu šamanismu a čarodejnictví a objevili se první odborníci na medicínu. V Zápiscích historika (Shiji, Š´-ťi) je jako mezi vynikajícími akupunkturisty zmíňen Bian Qie (Pien Čchie). Bian Qie se je známý jako „otec čínské medicíny". Zvěsti o jeho tajemné, životodárné akupunktuře a srdceryvné příběhy o tom, jak zachraňoval umírající a léčil zraněné, si lidé vyprávěli po generace. V provincii Hebei (Che-bej) v Neiqiu (Nej-čchiou) a na dalších místech se dodnes zachovaly chrámy předků a pagody pána Bian, kde se dodnes konají lidové obřady spojené s jeho uctíváním. V období od doby Válčících států do konce dynastie Západní Han (Chan; 476 – 25 př.n.l.) byla zdokonalena technologie tavení železa a postupně se rozšířily železné jehly, které nahradily kamenné jehly. Železné jehly uspíšily rozvoj akupunktury a rozšířily její možnosti. Ve vykopávkách z doby Han v Mawangdui v Changsha, hlavním městě provincie Hunan (Ma-wang-tuej; Čchang-ša; Chu-nan) byla nalezena Kanonická kniha akupunktury o jedenácti meridiánech na rukou a nohou a Kanonická kniha akupunktury o jedenácti jinových a jangových meridiánech, ve vykopávkách z doby Han v Lingzhangjiashanu v provincii Hubei (Ling-čang-ťia-šan; Chu-pej) byla nalezena Kniha o meridiánech. V těchto knihách byla popsaná cirkulace energie v meridiánech a hlavní choroby, které jsou s meridiány spojené. Ve vykopávkách hrobů z doby Han v Shuangbaoshan u Mianyangu v provincii Sečuán (Šuang-pao-šan; Mien-jang) byla nalezena malá, černě lakovaná podobizna člověka, který má na zádech nakreslené horizontální i vertikální čáry znázorňující polohu meridiánů. Jedná se o nejranější doklad zakreslování polohy meridiánů na model lidského těla.

V době dynastie Východní Han a v období Tří království žila řada lékařů, kteří vynikali v akupunktuře. Vzniklo též komplexní pojednání o akupunktuře Systematická kanonická kniha o akupunktuře a moxování od lékaře Huang Fumiho (Chuang Fu-mi). V době dynastií Jin (Ťin) a období Severních a jižních dynastií (256 – 586 n.l.) se výrazně zvýšil počet knih o akupunktuře. V této době se akupunktura také rozšířila do Severní Koreji, do Japonska a do dalších zemí.

V období dynastií Sui a Tang (Suej a Tchang; 581 – 907 n.l.) se z akupunktury stala samostatná věda, bylo sepsáno značné množství knih a pojednání, která se zabývala nejrůznějšími tématy spojenými s akupunkturou. Akupunktura se stala součástí lékařského výcviku a u císařského dvora vznikly funkce hlavního akupunkturisty, poradce v oblasti akupunktury, mistra akupunktury, výrobce akupunkturních jehel a další posty spojené s akupunkturou.

V době dynastie Severní Song (Sung) provedl vojenský lékař Wang Weiyi (Wang Wej-ji) výzkum funkcí a léčby pomocí akupunkturních bodů, standardizoval jejich umístění a sepsal Ilustrovaný manuál bronzového muže, na kterém jsou znázorněny akupunkturní body. Ten se brzy rozšířil po celé Číně. Kromě toho nechal z bronzu odlít realistický model člověka, na kterém byly akupunkturní body jasně znázorněny. Tato dokonale propracovaná studijní pomůcka nesmírně podpořila rozvoj teorie akupunktury i její praktické využití. Za dynastií Ming a Qing (Ming a Čching) se dále rozvíjela teorie, technika i nástroje akupunktury a soupeřily spolu různé lékařské školy. Tato doba dala vznik mnoha vynikajícím dílům, skvělým lékařům a rozvoji léčebných postupů.

Akupunktura a moxování se neustále rozvíjely a v 16. století se začaly šířit do Evropy. Avšak za dynasti Qing lékaři upřednostňovali používání léků před akupunkturou, čímž do jisté míry omezili její rozvoj.

3. Specifika léčby akupunkturou a moxováním

Akupunktura a moxování je jedinečný výtvor čínského lidu a významná součást čínské medicíny. Sestává z teorie akupunktury, znalosti akupunkturních bodů, praxe a akupunkturních nástrojů. V jejím vzniku a použití se odráží čínská kultura a specifika čínského území. Je vzácným odkazem čínské lidové kultury a tradiční vědy.

Jejím specifikem je, že se při léčbě nepoužívají léčiva. Místo toho se na konkrétní místa na pacientově těle vpichují jehly, případně se zahřívají nebo pálí. Vpichování jehel se nazývá akupunktua a zahřívání či pálení se nazývá moxování.

Nejprveje třeba provést diagnózu podle čínské medicíny a určit příčiny nemoci, rozlišit povahu nemoci a zjistit, k jakým se vztahuje meridiánům a orgánům. Je třeba rozlišit, zda náleží k nemocím vnějším či vnitřním, zda souvisí s chladem či teplem a zda souvisí s jinem či jangem. Na základě toho se provede diagnóza. Následně se určí stimulací kterých akupunkturních bodů se bude léčit. Léčba nemoci pak probíhá skrze meridiány, regulaci proudění energie qi (čchi), uvedením jinové a jangové energie a činnosti orgánů do rovnováhy.

Akupunktura a moxování má řadu výhod. Její využití je široké, lze jí léčit vnější i vnitřní choroby, ženy i děti, problémy s očima, ústy a ústní dutinou, nosem i ušima. Účinky léčby jsou rychlé a patrné, akupunktura podporuje tělesné funkce, zvyšuje obranyschopnost organismu, zklidňuje a ulevuje od bolesti. Léčba je navíc relativně jednoduchá a pohodlná, není na ní potřeba žádné mimořádné vybavení, navíc je cenově dostupná. Akupunktura ani moxování nemají vedlejší účinky, jsou bezpečné a spolehlivé a aby byla komplexnější, lze je kombinovat s dalšími typy léčby. Právě pro tyto přednosti je mezi lidmi oblíbená.

Akupunktura a moxování dlouhodobým vstřebáváním zkušeností z praxe identifikovala čtrnáct hlavních meridiánů, osm mimořádných meridiánů a celou řadu dalších drobnějších energetických kanálů, 361 akupunkturních bodů a další mimořádné akupunkturní body, které se nenacházejí na meridiánech. Kromě toho popsala vazby mezi akupunkturními body a nemocemi. Díky akupunktuře byly nalezeny vazby mezi jistými částmi těla, dala vzniknout teorii meridiánů a samostatné metodě léčby.

4. Hodnotný odkaz

Akupunktura a moxování má jedinečné přednosti. Lze jimi léčit množství nejrůznějších nemocí, léčba je účinná, rychlá, relativně snadná a pohodlná, není drahá a má minimum vedlejších účinků. Již za dynastie Tang se rozšířila do Japonska, Severní Koreje, Indie, Arábie a do dalších zemí, kde se dále rozvíjela a modifikovala. V dnešní době se pomáhá ke zdraví lidem ve 140 zemích a regionech světa.

Akupunktura je vědecké a kulturní dedictví, které vychází z unikátní čínské historické společnosti a přírodních podmínek. Odráží se v ní duch čínského lidu a to nejlepší z čínského myšlení a kultury, je v ní obsažena dlouholetá praxe, pozorování a znalostí. Je v ní koncentrovaná tvořivost a moudrost čínského lidu, je darem lidské civilizaci, a tak by měla být důsledně chráněna a využívána.