Pchin-jin (čínsky 拼音, v samotném pchin-jinu pīnyīn, doslova „hláskování") je zkrácený název pro koncept čínské hláskové abecedy (čínsky 汉语拼音方案, hànyǔ pīnyīn fāng'àn, chan-jü pchin-jin fang-an). Mylně bývá označován jako transkripce, ve skutečnosti se jedná o projekt svébytné čínské národní abecedy založené na latince. Užívá se pro zápis čínštiny tam, kde nelze užít čínských znaků nebo by užití čínských znaků bylo složité. Slouží k zachycení výslovnosti čínských znaků a jako takový je neocenitelný při výuce čínského písma ve školách. Samozřejmě může plnit (a plní) i funkci transkripce čínských znaků do latinky. Proto je důležitý zejména pro jednotný přepis čínských zeměpisných názvů a osobních jmen osob čínské národnosti.
Prvotním významem čínského slova pchin-jin je „hláskování", takže tímto pojmem v čínštině může být označena jakákoliv hlásková abeceda (srovnej např. 捷克拼音, jiékè pīnyīn, ťie-kche pchin-jin = „česká abeceda"). Bez bližšího určení tento výraz nicméně označuje převážně chan-jü pchin-jin pro mandarínskou čínštinu.
Tvůrcem pinyinu je ekonom a lingvista Čou Jou-kuang (Zhou Youguang, narozen 1906). První verze pochází z roku 1956, jako oficiální způsob zápisu čínštiny latinkou byl v Čínské lidové republice přijat v roce 1958. Začal se používat převážně ve výuce, aby usnadnil žákům pochopení výslovnosti mandarínštiny. Pinyin vychází ze starších transkripčních systémů z první poloviny 20. století, převážně z Latinxua Sin Wenz a Gwoyeu Romatzyh, způsob označování tónů diakritickými znaménky je převzat z bopomofo. Pinyin je oficiálně používán i v Singapuru,
Přestože je jí poměrně blízký, pinyin není založen na anglické výslovnosti a výslovnost některých písmen se od angličtiny značně liší.
Většinou se pinyinem zachycuje standardní výslovnost čínských znaků. Pro ostatní čínské dialekty či jazyky (např. kantonštinu, tchajwanštinu), které používají tytéž znaky, ale vyslovují je jinak, existují podobné systémy, založené na stejném principu, které jsou v čínštině rovněž nazvané „hláskování", tj. pinyin.
Téměř každý čínský znak se vyslovuje jako jedna slabika, pro některé znaky existuje několik variant výslovnosti. Množství slabik je poměrně omezené. Skládají se z počáteční souhlásky (může také chybět), skupiny samohlásek a případně koncového N, NG, výjimečně též R.
Slabiky jednoho slova se obvykle píší dohromady, např. Beijing (na rozdíl od tzv. českého přepisu, kde se slabiky jednoho slova oddělují pomlčkou, např. Pej-ťing). Tam, kde by spojování slabik mohlo působit problémy s interpretací, se slabiky oddělují apostrofem (např. Xi'an oproti Xian).
Zajistit jednotnost při stanovování hranic slov není jednoduché, protože v čínském písmu se hranice slov nijak nevyznačují a samotný pojem slova lze v čínštině považovat za importovaný. Přesto v řadě případů panuje shoda, co je a co není jedno slovo.
Např. drtivá většina čínských osobních jmen se skládá ze tří znaků (slabik), z nichž první, rodové jméno, je ekvivalent našeho příjmení a považuje se za jedno slovo, druhá a třetí slabika se pak spojuje do druhého slova, které odpovídá našemu křestnímu jménu (např. Mao Zedong = Mao Ce-tung, kde Mao je rodové jméno, příjmení a Ce-tung je vlastní jméno osoby, jakoby „křestní"). Nejvíce „slov" v moderní čínštině je dvojslabičných.
Vlastní jména pocházející z jazyků, které se píší latinkou, lze zapsat dvěma způsoby. Vzhledem k tomu, že pinyin je latinka pro zápis čínštiny, vlastní jména, která už v latince jsou, se do ní prostě vloží beze změny. Analogicky se zachází s cizími vlastními jmény ve většině jazyků, např. v české větě běžně použijeme tvar William Shakespeare, nikoli Vilijem Šejkspír. Alternativně lze samozřejmě použít pinyin i k zachycení výslovnosti čínských znaků, kterými se dotyčné vlastní jméno přepisuje v čínském textu (stejně jako můžeme českou abecedu použít k zachycení výslovnosti cizích vlastních jmen, např. „William Shakespeare, čti [vilijem šejkspír]"). Kupříkladu právě Shakespearovo jméno by se pak ze znaků do pinyinu přepsalo jako Wēilián Shāshìbǐyà.
Podobně platí, že zeměpisné názvy pocházející z jazyků, které se nepíší ani latinkou, ani čínskými znaky, se normálně do pinyinu přepisují přímo z těchto jazyků. Stejně jako u jiných transkripcí se přitom volí taková písmena, jejichž výslovnost je v pinyinu co možná nejblíže výslovnosti v původním jazyce. Týká se to i oficiálních přepisů zeměpisných názvů v autonomních oblastech na území ČLR, zejména tibetských, ujgurských a mongolských.
Bruno
