Základní interpretace:

掩 (yǎn): zacpat si

耳 (ěr): uši

盗 (dào): krást

铃 (líng): zvon

掩耳盗铃 [yǎn ěr dào líng] je čínský idiom, který doslova znamená: zacpat si uši při krádeži zvonu. V současnosti se používá jako metafora pro sebeklam. Jako sebeklam se掩耳盗铃 [yǎn ěr dào líng] označuje případ, kdy člověk sám sebe přesvědčí o pravdivosti výroku, který neodpovídá skutečnosti. A tento příběh byl popsán ve známé knize čínských dějin s názvem Letopisy jar a podzimů.

Kulturní typ:

Letopisy jar a podzimů jsou jednou z pěti knih konfuciánského kánonu. Jde o nejstarší čínskou datovanou kroniku, která zachycuje událostí z doby vlády dvanácti knížat ve státě Lu v letech 722–481 př. n. l. Za jejího autora je tradičně považován Konfucius. Doslovný přepis názvu díla znamená Jaro-podzim (resp. Jara a podzimy). Jde o metonymii pro roky, takže se název překládá jako Letopisy. Z díla Konfuciového žáka Mengzia víme, že podobné anály se vedly i v jiných čínských státech, ale nedochovaly se. Časový rámec záznamů se někdy používá pro datování období Jar a podzimů, kterému propůjčil své jméno. Tematicky se dílo zaměřuje na události důležité pro stát, jako jsou přirozená i násilná úmrtí vládců, otázky nástupnictví, uzavírání dohod, vojenské nájezdy, trestné výpravy, stavby měst a živelní pohromy, ale i zlověstná a šťastná znamení, zatmění slunce atp. Zápisy v knize jsou však podávány stručně, neosobně a stereotypně jako mechanický výčet událostí řazených bez vnitřní spojitosti. Letopisy tak ani obsahově a ani formálně zdaleka nedosahuje úrovně Knihy dokumentů.

Příběh

Příběh o掩耳盗铃 [yǎn ěr dào líng] pocházející z období Jara a Podzimu (770 - 221 př. n. l.) vypráví o tom, jak se do domu bohaté rodiny vloupal zloděj, aby ukradl velký zvon. Snažil se jej odnést na zádech, ale zvon byl příliš velký a těžký.

Když lupič přemýšlel, jak zvon odnese, najednou našel kladivo. Napadlo ho, že by mohl zvon rozbít na několik kusů, které by pak mohl snadno odnést.

Když do zvonu udeřil poprvé, rozezněl se po celém domě hlasitý zvuk. Zloděj se vylekal a zacpal si uši v naději, že údery tak hlasité nebudou a nikdo je neuslyší. Bál se, že by jej sousedé mohli odhalit. Když se opět osmělil, rozhodl se pokračovat.

A jak tam se zacpanýma ušima bušil do zvonu, zvuk se rozléhal do širého okolí.

Samozřejmě, zacpat si uši při krádeži zvonu bylo velmi hloupé. Až natolik, že z této situace vzniklo rčení, které se vztahuje na ty, kteří si myslí, že jsou dostatečně chytří na to, aby podváděli druhé, anebo se dopouští špatných věcí v naději, že na to nikdo nepřijde anebo je neodhalí. Když podvádí druhé, podvádí sami sebe anebo sami sobě lžou.

Implicitní význam tohoto příběhu

Hlasitý zvuk, když do zvonu udeřil, je objektivní, a ať už jste si zacpal uši nebo ne, bude ten zvuk existovat bez ohledu na subjektivní přání. Cokoliv, co musí existovat objektivně, se nemění podle subjektivní vůle člověka. Tváří v tvář objektivní existenci, která je vůči sobě nepříznivá, nebo se jim nelíbí, raději někteří lidé berou postoj k neuznání. Zdá se, že objektivní věci se mohou měnit se subjektivními přáními. Ale je to jenom nějaký sebeklam ve skutečnosti. Proto 掩耳盗铃 [yǎn ěr dào líng] označuje případ, kdy člověk sám sebe přesvědčí o pravdivosti výroku, který neodpovídá skutečnosti.

Pepa