Li Ju v roce 2010 hledal trať napříč Severní Amerikou během své cesty po USA, aniž by tušil, že jedna z nich vzplanula díky jeho čínským předkům téměř před 150 lety.

Když sledoval jejich stopy, tak jako nezávislý fotograf zachytil obrazy podél železniční tratě, která byla postavena čínskými nádeníky, tak i památky od této tiché generace, jež pomohla nastartovat tehdejší USA k dnešní supervelmoci.

Podél traťě

„Když mohli Číňané postavit Velkou čínskou zeď, mohli by být užiteční i pro stavbu železnice." Tak začíná článek s názvem Tiché přesuny hor z 8. května 1969 v Sacramento Union. Tyto noviny byly jedním z mnoha artefaktů, které Li nasbíral během své cesty podél transkontinentální železnice.

Trasu dlouhou 1 110 kilometrů vedoucí ze Sacramenta v Kalifornii do Promontory v Utahu Li urazil během 6 cest, které rozdělil mezi roky 2012 a 2017. Jeho hlavním projektem bylo fotografovat stejná místa podél železnice, která se objevují ve sbírce historických fotografií Alfreda Harta z 60. let 19. století.

Dvě sady historických a aktuálních fotografií s mnoha artefakty a dokumenty byly vystaveny v Čínském zaoceánském historickém muzeu v Pekingu do 8. října.

Aby našel přesnou lokaci, kde Hart stál a mohl tak propojit úhly a rámování, musel se Li vypořádat s hustým terénem a lézt po skalách. Během své výpravy tak zjistil, jak těžké pracovní podmínky měli čínští dělníci, kteří zde pracovali.

„Kvůli této fotce jsem lezl na tohle místo třikrát. Dvakrát tu bylo opravdu hodně sněhu a nemohl jsem určit, že to je to samé místo jako na Hartově fotce," vyprávěl Li, když ukazoval na fotografie, které zobrazovaly dva vstupy do tunelů v Sierra Nevadě.

Kvůli další fotce hluboko v neprosvětleném tunelu opatrně prozkoumával povrch zdí. Díky blesku lze porovnat hrany a vlastnosti skály s Hartovou fotografií.

Profesor Huang Annian z katedry historie Pekingské univerzity řekl, že Liova práce nabízí úžasné hodnoty pro akademickou obec a dosahuje stejné úrovně jako regulérní výzkum profesionálních historiků v USA a Číně.

„Tyto obrázky by nebyly bez jeho obětavosti a těžké práce. Fotky vypráví důležitou historii čínských dělníků před 150 lety, kteří pozvedli historický pomník pro vztah mezi Čínou a Spojenými státy."

Tichá generace

Jedním z nejznámějších snímků z první transkontinentální železnice byl ten ze slavnostního dokončení v květnu 1869. Centrální pacifická sekce přicházející od západu se potkala v Promontory s Unijní pacifickou sekcí, která přicházela z východu. Je zajímavé, že na fotce nenaleznete žádné čínské pracovníky.

Na rozdíl od obecných předpokladů, že byli mezinárodně opomenuti, Li věřil tomu, že měli pravděpodobně mnohem víc práce s vlastními pověrami. „Měli strach, že by fotografie mohla ukrást jejich duše," vysvětloval Li. Podle záznamů Centrální pacifické sekce bylo osm čínských pracovníků, kteří pokládali poslední části železniční trasy, oceněno.

Železniční společnost ne vždy chovala úctu k čínským dělníkům. Byli totiž viděni jako fyzicky slabí pro těžké práce kvůli jejich malé postavě. Jenže když začala Centrální pacifická sekce ztrácet více a více bílých mužů, čelila složitějšímu úkolu položit koleje přes horský terén. Společnost pak byla nucena vyzkoušet zhruba 50 Číňanů.

Vedení společnosti bylo překvapeno, když v prohlášení prezidenta Centrální pacifické sekce Lelanda Stanforda zaznělo, že čínští pracovníci byli tiší, mírumilovní, trpěliví a schopni se učit různé druhy práce, které byly během výstavby vyžadovány. „Brzy se staly tak efektivní jako bílí dělníci," řekl.

Aby mohla soutěžit proti Unijní pacifické sekci, která dostala větší část vládní smlouvy, začala v roce 1865 Centrální pacifické sekce najímat houfy čínských dělníků. Během 4 let, než byla železnice dokončena, zaměstnávala společnost v jednu dobu víc než 12 000 Číňanů.

„Většina z nich přišla z jižní Číny okolo dnešní provincie Guangdong a Fujian, tedy z regionů, které mají dlouholetou tradici v emigraci dělníků přes oceán. Někteří šli do USA, aby utekli od chudoby a nepokojů, ale valná většina z nich jen chtěla mít dobrou mzdu, kterou by mohla přinést domů do rodiny v Číně," řekl Huang.

Navzdory tomu, že jejich výplata byla nižší než jejich bílých protějšků, nakonec zahrnovali okolo 90 % pracovní síly Centrální pacifické sekce. Pomocí jednoduchých nástrojů a metod Číňané prokopali 15 tunelů a položili koleje přes terén, který byl vyvýšen přes 2 000 metrů. Mnoho z nich zahynulo v drsných zimách a nebezpečných podmínkách, ale ještě víc jich zemřelo kvůli neštovicím, které vypukly v pracovních táborech. Přesný počet mrtvých byl ztracen následkem požáru, který zničil tyto záznamy.

Napříč tomu všemu, co čínští pracovníci vydrželi, byla první transkontinentální železnice dokončena o 7 let dříve, než byl původní plán.

Huang řekl, že to bylo politováníhodné, že na rozdíl od jiných pozoruhodných událostí propojující Čínu a USA od formálního založení obchodu v roce 1784 neměli čínští dělníci mezi těmi historicky známými lidmi místo. Z toho vyplývá, že důležitost, kterou sehráli ve vztahu mezi oběma zeměmi, byla opomenuta historickými knihami.

Ještě horší však bylo, když v následující finanční krizi v roce 1873 byli čínští dělníci obviňováni kvůli poklesu mzdy, nakonec to v roce 1882 skončilo neslavným zákonem o vyloučení Číňanů.

Pro ty, kteří jednou pomohli postavit Ameriku, se to zapsalo černým písmem do historie rasové diskriminace. Jejich úspěch byl zastíněn a zapomenut. „Oni prostě byli tichou generací," řekl Huang.

Dláždění směrem k budoucnosti

K připisování významu transkontinentální železnice Huang řekl, že to urychlilo západní migraci a usazení Američanů, zatímco integrování americké ekonomiky a průmyslu bylo od jednoho pobřeží k druhému. Také to umožnilo, aby se země stabilizovala a ochránila západní regiony po získání Kalifornie od Mexika a po skončení občanské války.

„Dokončení této železnice bylo jednou z hlavních událostí, která vyznačovala začátek amerického vzestupu," uvedl Huang.

Dnes, zatímco malé sekce byly přesměrovány a tunely zpevněny, hlavní železniční trasa pokračuje v provozu jako páteř nákladního průmyslu přes celou zemi.

„Jedno z největších překvapení mého výletu bylo zjištění, jak přátelsky se místní Američané k nám chovali. Většina země, přes kterou železnice vede je v soukromém vlastnictví, ale jakmile rezidenti i hlídači železnice viděli můj foťák, a zjistili si něco o mém projektu, dali mi přístup kamkoliv a dokonce mě navedli na místa, která bych neobjevil," prohlásil Li.

Mnoho stoletých zastávek podél tratě se změnilo na malá muzea, ve kterých se Li obvykle zastavil nejdříve. Takhle se dozvěděl o čínském hřbitově ve městě Lovelock v Nevadě.

O hřbitov se staral Larry DeLeeuw, který byl zároveň majitelem místního motelu. Když se dověděl o historii železnice, postavil tady plot a vybudoval bránu. Li řekl, že byl obzvlášť dojat, když zjistil, že DeLeeuw koupil reklamu v regionálních novinách a zval místní čínské Američany, aby přišli a vzdávali každým hold během čínského tradičního svátku Qingming (zametání hrobů).

Li sdělil, že doufá, že se více Američanů dozví o příspěvku čínských pracovníků v USA a že to nejen zvýší hodnotu čínských Američanů v zemi, ale také zlepší vztahy mezi Čínou a Spojenými státy.

Huang souhlasil a uvedl, že první transkontinentální železnice byla dobrým příkladem toho, jak úspěšně fungovala spolupráce mezi Čínou a USA ve výstavbě infrastruktury.

„Pokud mohli čínští dělníci postavit tu železnici v tak drsných podmínkách před 150 lety, proč by se něco podobného nemohlo stát dneska?" zakončil Huang úvahu.