V období Tří království (220-280 n. l.) žil ve státě Wei velmi vzdělaný a čestný muž jménem Lu Yu. Už tři roky pracoval jako starší hodnostář a za dobu svého působení dal císaři Wendi mnoho dobrých rad. Proto byl později povýšen na ministra protokolárních záležitostí.

Kdykoli chtěl císař obsadit jakoukoli velmi důležitou pozici bylo mu doporučeno mnoho uchazečů, ale císař s nimi nebyl většinou spokojen. Proto vydal zvláštní císařský dokument, ve kterém uvedl:

„Vyhledání vhodného uchazeče bude záležet na Lu Yu. Neměli bychom totiž dávat úřad nikomu jenom s ohledem na jeho pověst, aniž bychom věděli, jaké jsou jeho skutečné schopnosti a vědomosti. Sláva je jako palačinka namalovaná na zemi, kterou není možné sníst."

Lu Yu navrhl, aby byli doporučení kandidáti dále prozkoušeni a císař jeho myšlenku přijal. Tak se stalo, že úředníci byli jmenováni nejen na základě dobré pověsti, ale i svých schopností. Tento způsob si získal mezi lidmi velkou oblibu.

Rčení画饼充饥 (huà bǐng chōng jī) pochází právě z věty uvedené v císařově ediktu. Původně to znamenalo „cenit si prázdných slov" nebo „těžit z reputace, která není podložená žádnými skutečnými dovednostmi." V současnosti se fráze používá v novém smyslu. 画饼充饥 (huà bǐng chōng jī) žít v iluzích nebo utěšovat se falešnou nadějí.