Knedlíčky jiaozi (ťiao-c') jsou tradiční ryze čínský pokrm, čínsky se jim někdy také říká shuijiao (šuej-ťiao) – vodní knedlíčky. V Číně se také dělají jiné typy knedlíčků, nejznámější jsou baozi (pao-c'). O těchto vám ale povíme někdy jindy. Jiaozi se v severní Číně jí jako příloha a někde také jako rychlé občerstvení na zasycení. Také je to tradiční pokrm na čínský Nový rok. V jedné lidové písni zpívá: „když je velký chlad a malý chlad (dvě ze 24 zemních ročních období čínského lunárního kalendáře), je Nový rok a jí se jiaozi." Jiaozi se připravují tak, že se uhněte mouka se studenou vodou a uválí se na tenké, kulaté placičky tak, aby těsto na krajích bylo uzounké a uprostřed malinko tlustší. Do placiček se zabalí náplň tak aby knedlíčky připomínaly půlměsíc. Vaří se v horké vodě, že jsou hotové se pozná podle toho, že vyplavou na povrch. Těsto na jiaozi se dá také dělat z mouky a horké vody, mouky a oleje nebo z rýžové mouky. Náplně mohou být různé, vegetariánské i masové, sladké i slané. Kromě vaření se jiaozi dají také vařit v páře, opékat na pánvi, smažit a fritovat. Do masových směsí se dávají krevety, krabí jikry, mořská okurka, ryby, kuřecí, vepřové, hovězí a skopové. Zeleninové se dělí na náplně s mnoha druhy zeleniny a na obyčejné, jednoduché náplně. Jiaozi chutnají skvěle a osvěží, mají jedinečný vzhled, a i když je budete jíst často, nepřejíte se jich.
V Severní Číně je zvykem, že na Svátky jara, když příbuzní a přátelé přijdou na návštěvu, jako pohoštění se jim připraví jiaozky. Obzvlášť na Nový rok se schází celá rodina, aby vzdala hold odcházejícímu roku. Všichni se společně sesednou, balí jiaozky a přitom si povídají o všem možném. Od stolu se co chvíli ozývá smích, radost se přenáší i do knedlíčků. „Jiaozky každý rád jí, na Nový rok tolik jich voní." Když lahodíme svému jazýčku lesklými, vláčnými, lahodnými vodními koláčky, nepřemýšlíme o tom, odkud se vlastně vzaly. Vyrazí vám dech, co se na dalších řádkách dočtete o jejich bohaté historii a podivuhodných příbězích, které se k nim váží.
Původ knedlíčků jiaozi
Ve staré Číně se jiaozkům říkalo „růžky" (pozn. taktéž se vyslovuje jiaozi, ale používal se jiný znak než dnes). První dochovaná písemná zmínka o tomto pokrmu pochází z období Tří království (3. století n.l.) ve známém slovníku Guangya sepsaném Zhang Yim ze státu Wei (Čang I; Wej). Je doložené, že jiaozi se za severních a jižních dynastií a za dynastie Tang (Tchang, obě období dohromady trvaly mezi 5. – 10. století) říkalo „knedlíčky ve vodě ve tvaru půlměsíce", později za dynastie Song (10. – 13. stol.) se jim říkalo „růžky se sušeným masem". Od jejich vzniku dnes uplynulo již 1400 let. V historických pramenech z dynastie Qing (Čching, 17. – 20. stol.) se o nich píše následovně: „Na Nový rok se jí opulentní hostina, na které se servírují knedlíčky, kterým se říká růžky, smysl této tradice je dát synovi více let." Nebo také: „Každý první den nového roku jedí všichni bez ohledu na to, jak jsou bohatí, chudí, významní nebo podřadní knedlíčky z mouky. Říká se tomu vařit knedlíčky. V celé zemi to takto dělali všichni, nebylo nikoho, kdo by se tímto zvykem neřídil. V domácnostech bohatých a významných bylo zvykem do knedlíčků schovat kousek zlata nebo stříbra. Věštilo se tak, zda se bude dařit. Kdo ho při jídle našel ve svém knedlíčku, toho v příštím roce mělo potkat velké štěstí." Z úryvků je patrné, že při bujarých oslavách příchodu jara se jedly jiaozi, které symbolizovaly štěstí a naznačovaly odchod starého roku a příchod toho nového. Xu Ke (Sü Kche), který působil hlavně po pádu císařství, napsal knihu Sborník nevýznamných záležitostí z dynastie Qing (Qingbei leichao; Čching-pej lej-čchao ). Píše v ní: „Mají náplň, někteří jim říkají moučné růžky. Dají se jíst vařené v páře i smažené, a pokud se vaří ve vodě, uvaříme přitom i polévku. Ve vodě vařeným se říká shuijiao – vodní knedlíčky." Po stovky a tisíce let se s jiaozky vítal nový rok. Mezi lidmi tento zvyk získal oblibu, až se postupně stal tradicí, která se dochovala dodnes.
Příběh o vzniku jiaozi
Jiaozi se původně jmenovaly „krásné uši" a vynalezl je velký čínský lékař Zhang Zhongjing (Čang Čung-ťing). Příběh o jeho „polévce, která zbavuje chladu a zkrášluje uši" se v Číně vypráví dodnes.
Na konci dynastie východní Han (Chan, 2. a 3. stol. n.l.) byla celá země stižena pohromami a mnoho lidí se nakazilo nemocemi. Tehdy v Nanyangu (Nan-jang) žil doktor Zhang Zhongjing. Od mala pilně studoval lékařské spisy, učil se z předností ostatních a stal se jedním ze zakladatelů čínské medicíny. Zhang Zhongjing nebyl jenom vynikající lékař, který uměl vyléčit i těžko léčitelné a vzácné choroby, ale byl také ušlechtilý a poctivě léčil každého bez ohledu na to, jestli byl bohatý nebo chudý. Zachránil nespočet životů.
Když ve městě Changsha (Čchang-ša) na jihu Číny působil jako úředník, často obyčejným lidem léčil jejich nemoci. Jeden rok propukla epidemie. Před vstupem do úřadu se objevilo několik kotlů, ze kterých se dávala medicína potřebným. Obyvatelé Changsha ho za to milovali. Když se Zhang Zhongjing rozhodl vzdát se úřadu a odejít do ústraní do svého rodiště, u řeky uviděl spoustu chudých prostých lidí strhaných životem, kteří neměli pořádně co do pusy a co na sebe. Ze samého mrazu jim omrzly uši a vypadaly, jako by uhnily. Bylo mu z toho těžko u srdce, takže se rozhodl, že jim pomůže. Když se Zhang Zhongjing vrátil domů, lidí, kteří ho prosili, aby je léčil, bylo nespočet. Měl toho tolik, až neměl ani čas ani na své blízké, ale z mysli mu nešli lidé s omrzlýma, zkaženýma ušima. Zopakoval tedy to, co byl zvyklý dělat v Changsha. Požádal svého mladšího bratra, aby v Nanyangu u východní brány zařídil díl země, kde nechal postavit jednoduchou chatku, kde se mělo léčit a kam se by se nechal přistavit velký kotel. Na zimní slunovrat chatku nechal otevřít a začal rozdávat chudým léky na jejich neduhy, a kde je léčil.
Zhang Zhongjingův lék se jmenoval „polévka, která zbavuje chladu a zkrášluje uši". Postup byl následující: vzalo se skopové, papriky a léčivé byliny, které se uvařily v kotli, pak se nasekaly nadrobno a zabalily se v těstě, takže vypadaly jako „krásná ouška". Když se znovu povařily, vyndaly se z kotle a rozdělily se nemocným. Každému dvě ouška a misku polévky. Když vypili polévku, chlad skutečně opustil jejich těla, krev se jim znovu rozproudila a uši se zahřály. Když toto nemocní nějakou dobu jedli, jejich omrzlé, seschlé a jakoby shnilé uši se znovu uzdravily.
Zhang Zhongjing rozdával potřebným medicínu až do posledního dne v roce. První den nového roku lidé oslavovali nejen nový rok, ale také, že jejich seschlé, plesnivé uši byly opět zdravé. Proto si po ránu uvařili jídlo, kterým se snažili napodobit Zhangovy „krásné uši". Říkalo se mu „knedlíčkové uši". Byly to jiaozi, ale tehdy se pro ně používalo mnoho různých jmen. Od té doby se jedí vždy na slunovrat a na Nový rok a připomínají, jak Zhang Zhongjing použil léčivé byliny ze své zahrady a bezúplatně jimi léčil nemocné.
Od Zhang Zhongjinga nás dělí již skoro 1800 let, ale příběh o „polévce, která zbavuje chladu a dělá krásná ouška" se vypráví po generace až dodnes. Vždy na zimní slunovrat a na Nový rok, když Číňané jedí jiaozi, vzpomenou si na Zhang Zhongqingovu dobrotu. Dnes už nepotřebujeme „krásné uši", abychom si léčili omrzliny, ale jiaozi jsou i přesto dodnes nejrozšířenější a nejoblíbenější jídlo.
Jiaozi na různých místech Číny
Během svého dlouhého a pomalého vývoje jiaozi získaly mnoho různých jmen a označení. Za dynastie Tang se jim říkalo „zavřené kuličky v polévce", za dynastie Yuan (Jüan, 13. – 14. stol.) se jim říkalo „zakroucené růžky", na konci dynastie Ming (14. – 17. stol.) se jim říkalo „moučné růžky", za dynastie Qing se jim říkalo bianshi. Ani dnes se jiaozi na jihu a na severu Číny neřekne stejně. Zatímco na severu se jim říká jiaozi, na jihu se jim obvykle říká hundun (chun-tun). V Kantonu se používá těsto z pšeničné mouky a náplň z krevet, v Šanghaji se smaží a říká se jim tieguo jiao (tchie-kuo ťiao – knedlíčky ze železné pánve), ve městě Yangzhou (Jang-čou) dělají knedlíčky dušené v páře s náplní z krabích jiker, v provincii Shandong (Šan-tung) dělají malé knedlíčky ve spoustě polévky, v Sečuánu mají své vlastní „vodní knedlíčky", ale všechny tyto druhy knedlíčků jsou oblíbené. V Xi'anu (Si-an) dokonce existuje knedlíčková hostina. Mají tam několik desítek různých druhů tvarů knedlíčků a náplní, a tak se banket může sestávat z celé řady velmi různorodých knedlíčků. O historii jiaozi se dochovalo poměrně hodně historických zápisků i lidových příběhů.
Význam jednotlivých náplní v jiaozi
Je důležité poznamenat, že většina významů různých tradicí, jídel a jakékoli činnosti, která má nosit štěstí nebo jiné příznivé účinky, je v Číně buď slovní hříčka, nebo narážka na nějakou legendu či lidový příběh. Jen minimum pověr má hlubší, filozofický nebo náboženský rozměr. Význam jednotlivých náplní knedlíčků a co dobrého drahému čtenáři jejich pravidelná konzumace či konzumace na ten který svátek může přinést, je daný tím, že zní podobně, jako pozitivní přání. Za zmínku stojí, že většina zeleniny se řekne cài (cchaj), velmi podobně jako cái – bohatství. Proto vám konzumace knedlíčků přinese bohatství.
Náplň z celeru znamená stálé bohatství
Náplň z česnekopažitky znamená dlouhotrvající bohatství
Náplň ze zelí znamená sto bohatství
Náplň z hub znamená podnítit bohatství
Náplň z nakládané kyselé zeleniny znamená propočítané bohatství
Náplň z kokošky pastuší tobolky znamená zbohatnout se štěstím
Náplň z ryb znamená přebývající bohatství
Náplň z hovězího znamená nafoukané bohatství
Náplň ze skopového znamená bohatství z cizích krajů
Náplň z čínských datlí znamená přitáhnout bohatství
Tvar jiaozi
U jiaozi se klade důraz také na jejich tvar. Většina oblastí se drží původního tvaru půlměsíce. Když se jiaozi balí do tohoto tvaru, těsto se přehne přes náplň a mezi palcem a ukazováčkem se hněte a spojuje tam, kde má tvar půlkruhu. Je třeba hníst knedlíčky důsledně a rovnoměrně. Říká se tomu „hnětení štěstí". Některé rodiny na venkově uhnětené knedlíčky ve tvaru půlměsíce vezmou a oba konce spojí dohromady. Jejich tvar pak připomíná tradiční stříbrné ingoty. Ty se pak naskládají na podložku ze stébel prosa a symbolizují, že všude je bohatství a síně jsou plné zlata. Některé venkovské rodiny hnětou jiaozi tak, aby vypadaly jako zrna obilí. To symbolizuje, že bude stačit byť i zrnko obilí, aby jednoho nasytilo, jinými slovy že na klasech vyrostou obří zrna. Obří zrna jsou symbolem bohaté úrody. Nejrozšířenější ale je uhníst jiaozky do několika různých tvarů a tak přitahovat nejen velké bohatství, ale také plné sklady zrní a den ode dne úspěšnější život.
Pokládání jiaozi
U jiaozi se klade důraz nejen na jejich tvar, jsou také pravidla, jak je pokládat. V první řadě se nesmí pokládat nahodile. Podle jednoho lidového rčení „i když v zápřahu jsi jako jak, jiaozi nepokládej jenom tak". Když normálně balíte jiaozky, je jedno, jestli je kladete svisle nebo vodorovně, ale poslední den v roce se to nesmí. Například v Shandongu, ale i jinde v Číně, se používají kruhové podnosy ze slámy z prosa. Nejprve se doprostřed položí několik jiaozků ve tvaru stříbrných odlitků. Jiaozi se dál kladou kolem nich, aby tvořily kruhy. Postupuje se zevnitř, každá vrstva musí být hezky uspořádaná. Tomuto postupu se lidově říká „kruhy štěstí". V některých domácnostech je dokonce pravidlo, že na jedné podložce musí být přesně 99 jiaozků, podložka navíc musí být zaplněná. Toho se dosáhne leda tak, že se upraví vzdálenost mezi knedlíčky, aby to vyšlo. Slovo „devět" zní čínský stejně jako „velmi dlouho", proto se tomuto postupu říká „nekonečné štěstí". K tomuto zvyku se váže ještě jeden zajímavý příběh: kdysi dávno v jedné chudé horské vesnici byla jedna chudá rodina. Byli tak chudí, že nevěděli, jestli zítra budou mít co jíst. Poslední den v roce doma neměli mouku ani žádné jiné potraviny. Když slyšeli, jak se ve všech sousedních domech nadrobno seká zelenina, byli z toho celí nesví. Nevěděli, co si počít, takže nezbylo nic jiného, než si půjčit od příbuzných zrní na mouku. Když z rýže umleli mouku, ze vší možné zeleniny, kterou dali dohromady, udělali náplň a uhnětli knedlíčky. Protože si zrní museli půjčit, bylo pro ně těchto pár knedlíčků o to drahocennějších. Když je pokládali, postupovali pěkně kruh po kruhu zevnitř ven a dbali na to, aby kruhy bylo obzvlášť přesné a krásné. V tom si zrovna vyšel na procházku ze svého domu v nebesích bůh kuchyně, a když uviděl tuto rodinu, byl velmi potěšený. Ve stejné vesnici žil i bohatý statkář. V jeho domácnosti bylo, na co si vzpomněl. Vybrané pochoutky z hor i moří pro něho nebyly nic zvláštního a jiaozi mu rozhodně nebyly dost dobré. Poslední den v roce dělali náplň z masa a vajec, ale knedlíčky na podložku ze slámy kladli halabala. Když knedlíčky uvařili a ochutnali, jejich chuť byla úplně jiná, než by měla být. Náplň z vepřového se proměnila na mrkev. V chudé domácnosti se zase jejich knedlíčky proměnily na knedlíčky s masem a vejci. Stalo se to tak, že bůh kuchyně byl nespokojený s přístupem v bohaté domácnosti, a aby je potrestal, potají přebalil náplně v jiaozkách. Druhý den se to rozkřiklo po celé vesnici. Od té doby ať už jsou všichni sebezaneprázdněnější, poslední den v roce si stejně najdou čas jiaozi vyskládat hezky pořádně, udělat si své „kruhy štěstí". Ale na venkově v severočínské provincii Heilongjiang (Chej-lung-ťiang) se jiaozi nesmí pokládat do kruhu. Říká se, že pokud by se vyskládali do kruhu, den ode dne bude život horší a na konci bude čekat smrt. Knedlíčky se tam musí skládat do řádků, teprve pak bude bohatství moci proudit všemi směry.
Jak jiaozi vařit a jíst
Kromě toho, že se na poslední den roku se jiaozi balí, se také jí. V jednom lidovém rčení se říká: „na poslední den v roce se jedí knedlíčky – u stolu není nikdo, kdo by nebyl jeden z nás." Z toho je patrné, že jiaozi k večeři na uvítání nového roku symbolizují rodinnou sešlost. Kromě toho ale také znamenají nové peníze. Zvyk jíst jiaozi je zažitý už dlouho, zřetelně patrný byl již za dynastií Yuan a Ming, ale dost možná je ještě starší. V Kronikách paláce dynastie Ming (Ming gong shi, Ming kung š') je zvyk jíst jiaozi jasně zaznamenán. „Po západu slunce na první noční hlídce se jedí dobroty [vylovené] z vody – knedlíčky." Pozdější zápisky a komentáře se o jiaozi rozepsali detailněji. Mluví o tom, jak pozdější generace měly zvyk poslední noc v roce jíst jiaozi. Tento zvyk podle nich znamená loučit se se starým a vítat nové, stejně jako odpalování burácejících petard. Když se knedlíčky vyndají z vody, nesmí se rovnou jíst, musí se nejprve naservírovat bohům a předkům. Teprve poté se smí začít jíst. Spolu s jiaozi se servírují i další jídla.
Večer před novým rokem má svá pravidla i vaření knedlíčků. Na podpal se musí používat dřevo, které je nasekané na stejně velké kusy, nebo sezamové stonky. Oheň se postupně rozpaluje a plameny šlehají výš a výš. To má do dalšího roku přinést rozkvět podobný, jako když sezam postupně rozkvétá od kmínku. Jiaozi se při vaření nesmí míchat libovolně, ale jen na jednu stranu. Jak se knedlíčky lepí k hrnci, jsou kulatější a kulatější. Tento postup má podobný význam jako pokládání jiaozků. Na východě Shandongu se několik knedlíčků naschvál rozvaří, až se začnou rozpadat. Nesmí se ale říkat, že jsou pokažené, že se rozpadají nebo že jsou rozvařené. Říká se, že jsou zheng (čeng, zde „rozhrabané") nebo zhong (čung, „nasáklé"). V náplni jiaozi je totiž cai (cchaj, pokrm), což zní velmi podobně jako bohatství cai. Když jsou knedlíčky rozvařené, jsou zheng cai – to může znamenat také nahrabat si nebo vydělat bohatství. Usilování o štěstí a říkačky pro štěstí posilují veselou atmosféru. V provincii Gansu (Kan-su) je oblast, kde se do kastrolu s jiaozi přidává ještě trocha nudlí. Ty se pak jedí společně. Tomuto pokrmu se poeticky říká „stříbrné odlitky zamotané stříbrnou nití". Nudle musí být tenké a jiaozi musí být zabalené tak, aby vypadaly jako stříbrné odlitky. Symbolizují krásnou naději lidí na dlouhý život, bohatství a odrážejí, jak usilují o štěstí.
K podávání jiaozi se vztahují ještě další zvyklosti. První miska se nabídne jako oběť předkům a bohům. Knedlíčky musí být obětovány správně. V provincii Hebei (Che-pej) je pravidlo „bohům tři a duchům čtyři". Znamená to, že se bohům obětují tři misky knedlíčků, v každé z nich po třech knedlíčcích a předkům čtyři misky po čtyřech knedlíčcích. Jediný, kdo by se mohl lidovou tradicí cítit dotčen, je bůh kuchyně. Tomu se dává jedna miska, ve které je jeden jiaozi. Některým je mu ho ale líto a tak mu jich dají několik. Na některých místech se misky pokládají na obřadní stolek. Staří členové rodiny pak ještě obřadně odrecitují modlitební říkačku, jako třeba:
Jeden knedlík má dvě hrany
Kotlík se jich vaří plný
Vařečka zlatá, stříbrné misky
Oběti bohům kéž přinesou štěstí
Nejvyšší bůh měl z oběti radost
O klid a mír letos neměj starost
Další miska jiaozi se dá dobytku. Dává se tím najevo, jak si ho lidé cení. Kdysi byl dobytek jako krávy nebo koně významným pomocníkem při práci, a tak lidé doufají, že stejně jako oni i na dobytek čeká klidný a úspěšný rok. Jí se až třetí miska knedlíčků. Večer před novým rokem se stůl obloží všelijakými jídly, ale na rozdíl od jiaozi není povinné ho jíst. Navíc je třeba mít na paměti, že se jich musí sníst sudý počet. Někteří staří rodinní příslušníci, přitom, jak je jedí, odříkávají starobylá úsloví jako cai duo, cai duo… (cchaj tuo) Doslova to znamená „jídla je hodně", ale může to také znamenat „velké bohatství". Na každém talíři, v každé misce, v hrnci a dokonce i na slámové podložce na jiaozi musí několik knedlíčků zbýt. Na podložce zbydou syrové jiaozi. Zbylých knedlíčků musí být vždy sudý počet. Říká se k tomu, že „každý rok zbyde něco navíc". Musí dokonce zbýt i něco náplně a těsta.
Jiaozi a přísloví
Na knedlíčky hodně pít; oč víc vypiješ, budeš mít: Toto přísloví znamená, že se budeme mít stále lépe.
Na začátku veder jiaozi, uprostřed veder nudle: Toto přísloví odkazuje na tři nejteplejší a nejdusnější tradiční období lunárního kalendáře. Právě v tomto období jsou teploty nejnesnesitelnější. Ale ani ne měsíc po začátku tohoto období přichází čas sklizně. Proto rodiny využijí této příležitosti a uvaří si něco extra, jako jsou nudle nebo jiaozi. Dřív to totiž byly mimořádné pokrmy, které se vařily jen výjimečně. Tak vzniklo toto přísloví.
Na zimní slunovrat jiaozi, na letní slunovrat nudle: Na letní slunovrat se po celé provincii Shandong její nudle, kterým se lidově říká „nudle přelité vodou". Přísloví odráží tento zvyk.
Z knedlíčků polévka zmůže víc než lékař: Podle legendy v době válčících států (5. – 3. stol. př.n.l.) žil ve státě Qin (Čchin) božsky nadaný lékař Bian Que (Pien Čchüe), který dokázal uzdravit každou nemoc. Jednou přišla stoletá zima tak krutá, že spousta lidí měla omrzliny. Některým dokonce umrzly uši. Co s tím? Božsky nadaný Bian Que vzal mouku a uválel jí do tvaru uší, které pak lepil na uši těm, kteří o ně přišli kvůli mrazům a prováděl na nich práci s energii qigong (čchi-kung). Umrzlé uši se tím uzdravily a byly jako dřív. Kromě toho také podával osmažené léčivé byliny, které bránily před chladem a nemocnému po nich celé tělo zalilo teplo a ani později mu nebyla znovu zima. Aby lidé pamatovali na tuto mimořádnou lékařskou zručnost a na dobrosrdečného božského lékaře Bian Queho, který zbavoval lidi nemocí a bolestí, dělají se z mouky ouška, která se přidávají do odvarů z léčivých bylin, které mají bránit chladu. Takto vzniklo toto lidové přísloví.
Lepší než pohodlí je spát, než vybrané lahůdky lepší jiaozi si dát: Z tohoto přísloví ze severní Číny je patrné, jak mají Severočíňané jiaozi rádi. Kromě toho existuje ještě celá řada dalších pořekadel. Za všechny: „Když slepec jí jiaozi, ví přesně, kolik jich snědl."
Jiaozi v zahraničí
Mnoho cizinců si stejně jako Číňané na nový rok dává knedlíčky jiaozi, ale jejich příprava a způsob konzumace je často odlišný.
Severní Korea: Náplň se dělá z hovězího, do kterého se přidává spousta papriky. Jiaozi se balí tak, že mají tvar půlměsíce a neleží, ale svisle stojí.
Vietnam: Náplň se dělá z ryb, přidává se do ní spousta pomerančové kůry, vepřového a vajec. Balí se opačně než v Severní Koreji, jsou položené.
Rusko: Ruské jiaozi jsou nám známější jako pelmeně. Náplň se dělá z hovězího, mrkve, vajec, cibule, soli a glutamátu a přidává se ještě mletá paprika. Pelmeně jsou větší, než čínské jiaozi a na vaření se používá voda, ve které se nejdřív vyvařily hovězí kosti. Na rozdíl od Číny se nejprve jí vývar a teprve potom se jí pelmeně.
Indie: Ingredience a postup je podobný jako u ruských pelmeňů, ale jsou ještě větší a nevaří se, ale pečou se.
Mexiko: Na náplň se používá se cibule, hovězí, rajčata a petržel. Na těsto se nepoužívá váleček, ale rukama se vymačká do obdélníků. Hotové knedlíčky se nevaří v samotné vodě, ale ochutí se rajčaty, paprikami a cibulí. Nejprve se jedí knedlíčky, pak až polévka.
Itálie: Náplň je úplně jiná, než v Číně. Dává se do ní tvrdý sýr, cibule a vejce, ale někdy i špenát nebo hovězí. Kromě toho se také dělají „knedlíčky" z kuřecího a tvrdého sýru. Jako hlavní dochucovadla se používají máslo, cibule, citrónová kůra a muškátový oříšek. Těsto se uválí tak, aby z něho byl jeden dlouhý proužek. Lžící se na něho naskládá náplň. Pak se kraje smočí vodou a vezme se stejně dlouhý a široký plátek těsta a smáčkne se k poslednímu. Nakonec se naporcuje nožem. Vaření ve vodě probíhá stejně jako v Číně.
Maďarsko: Náplň je ve skutečnosti marmeláda, obvykle hrušková, meruňková nebo švestková. Do těsta se na jeden díl mouky přidají dva díly rozmačkaných brambor. Navíc se musí přidat trocha sádla, vejce, cukru a soli. Někdy se na knedlíky přidává strouhanka z osmahlého chleba.
