Ve starověké Číně lidé považovali poslech hudby za luxusní a krásný zážitek, takže se usilovně snažili vytvářet různé krásné zvuky. Díky tomu byly vynalezené různé hudební nástroje. V dnešním programu vás seznámíme s tradičními hudebními nástroji starověké Číny.

Buben (gu)

Buben vznikl již velice dávno, ze soudobých archeologických vykopávek je patrné, že buben má za sebou asi 4500letou historii. Ve starověku se buben používal nejen při náboženských obřadech a tanci, ale také v boji proti nepřátelům i k odhánění nebezpečných divokých zvířat. Kromě toho také sloužil k odbíjení času a aby varoval před nebezpečím. S rozvojem společnosti se i používání bubnu postupně rozšířilo do jiných oblastí lidského života. Používali je hudebníci při lidové hudbě, při různých operách, vystoupeních s vypravěčem, ke zpěvu a tanci, při soutěžích dračích lodí, lvím tanci, slavnostních aktech nebo při soutěžích v manuální práci. To vše a mnohem víc se dělo za doprovodu zvuku bubnu.

Struktura bubnu je jednoduchá, tvoří jej kožený kryt a tělo. Kožené kryty jsou upevněny na válci nebo jiném kulatém rámu, těle bubnu. Účinkující bije na kůži, která pak vydává zvuk.

Jako hudební nástroj se buben začal používat od dynastie Zhou (Čou), tedy v období mezi 11. stoletím a rokem 256 před letopočtem. Za dynastie Zhou se lidé domnívali, že v hudbě existuje osm druhů zvuků. Zvuk bubnu je „náčelník" všech ostatních. Ve starých zápiscích se píše, že když orchestr hraje hudbu, první musí vždy zaznít buben. Ať už šlo o starý hliněný buben, kožený buben, bronzový buben či o nějaký z moderních bubnů, Číňanům se bubny vždy líbily.

V Číně jsou různé druhy bubnů, jako např. yaogu (jao-ku, buben u pasu), dagu (ta-ku, velký buben), tonggu (tchung-ku) a huapengu (chua-pchen-ku, buben ve tvaru květináče).¨

Sheng (ústní varhany)

Mezi národnostními menšinami Miao (Miao), Dong (Tung), Shui (Šuej), Yao (Jao), Gelao (Ke-lao) a dalšími je tradiční hudební nástroj Sheng (Šeng) velmi populární. Ve starověku se také nazýval Lusha (Lu-ša). Sheng je starobylý dechový hudební nástroj. Vznik shengu sahá až do doby před 3000 lety. Z počátku byl sheng jednoduchý a podobný flétně, neměl jazýček ani bázi a byl tvořený tak, že se provázkem nebo dřevěným rámečkem spojily dohromady bambusy, které měly různý zvuk. Náustek shengu je dřevěný. Na podstavci stojí alespoň deset bambusových trubek různé délky ve tvaru podkovy. Barva zvuku dnešního shengu je jasná, pronikavá a příjemná. V současné době je sheng oblíbený hlavně v provincii Guizhou (Kuej-čou), Guangxi (Kuang-si), Hunan (Chu-nan), Yunnan (Jün-nan) a dalších. Sheng má za sebou dlouhou historii, z tradičních čínských dechových hudebních nástrojů se ve filharmoniích používá jenom sheng, který tvoří podkreslující melodii pro zbytek orchestru.

Xun (okarína)

Xun (sün) se řadí mezi nejstarší dechové hudební nástroje starověké Číny. Má za sebou asi 7000letou historii. Říká se, že tento nástroj se vyvinul z loveckého náčiní, které se nazývalo shiliuxing (š'-liu-sing, doslova kamenný meteor). Ve starověku lidé často lovili ptáky nebo zvířata tak, že na jeden konec provazu přivázali kamennou nebo hliněnou kouli, kterou hodili po terči. Někdy byla koule prázdná a při pohybu vydávala hezký zvuk. Lidé na ni potom začali foukat, a tak se původně lovecké náčiní pomalu změnilo v hudební nástroj xun.

Xun se zpočátku vyráběl z kamenů nebo kostí, až později se vyvinul hliněný a keramický xun. Jeho tvary byly různé, mohl být například plochý či kulatý, elipsovitý, kulovitý, ve tvaru ryby nebo hrušky. Nejčastěji se ale podobal hrušce. Nahoře má xun díru na foukání, jeho dno je ploché, na jeho těle jsou ozvučné otvory.

Nejstarší xun měl jenom jeden ozvučný otvor. Počet otvorů se postupně zvyšoval. V době Letopisů, tedy asi 700 let před naším letopočtem se objevil xun se šesti ozvučnými otvory, na který se dá zahrát celá pětitónová i sedmitónová hudební stupnice.

Qin (citera čchin)

Ve starověké Číně se od vzdělanců očekávalo, že budou umět hrát na hudební nástroj qin, hrát šachy, psát kaligrafii a malovat obrazy. Nejdůležitější z toho byla hra na strunný hudební nástroj qin.

V Číně se říká, že nejstarší citera qin měla pět strun. Tento hudební nástroj se poprvé objevil v době někdy mezi léty 2400 a 2370 před naším letopočtem v oblasti dnešní východočínské provincie Shandong (Šan-tung) a Henan (Che-nan).

Podobně jako na starobylé dechové hudební nástroje xiao (siao) a čínskou flétnu se i na citeru qin dá zahrát hezká melodie. Ve staré Číně byl qin elegantní hudební nástroj zvláštně, na který šlechtici hráli svým váženým hostům. Podobně, jako se posluchači vážné hudby v západním divadle, když někdo poslouchal hru na citeru qin, musel služně sedět a nesměl v průběhu hry na hudební nástroj nikam chodit, což odráží rafinovanou civilizovanost.

Se (citera se)

Citera se má za sebou dlouhou historii. Z výsledků dosavadních archeologických vykopávek je patrné, že citera vznikla a byla rozšířená hlavně na území dnešních provincií Hubei (Chu-pej), Hunan (Chu-nan) a Henan (Che-nan). Většina těchto hudebních nástrojů se našla v hrobkách ze státu Chu (Čchu) za dynastie Východní Zhou (Čou). Další exempláře se našly v provincii Jiangsu (Ťiang-su), Anhui (An-chuej), Shandong (Šan-tung) a několik kusů také v provincii Liaoning (Liao-ning).

Někteří archeologové se domnívají, že citery qin a se ve své době nějak souvisely s lovem.

(Jiajia)   HK   3+