Transatlantické vazby za Bidena nebudou stejné jako za Obamovy éry

Poznámka redakce: Freddie Reidy je spisovatel na volné noze se sídlem v Londýně. Vystudoval historii a dějiny umění na University of Kent v Canterbury se specializací na ruskou historii a mezinárodní politiku. Článek odráží názory autora, a ne nutně názory CGTN.

Někteří političtí analytici označili novou administrativu Joe Bidena za „Obidenovu“, čímž naráželi na kontinuitu Obamova prezidentství. Realita je však taková, že i když se mnoho stejných tváří může vracet, dívají se na svět, který se hodně změnil od světa před čtyřmi lety.

Poslední čtyři roky byly na mezinárodní scéně poznamenány vystoupením z multilaterálních organizací a přehodnocením stávajících vztahů při plnění programu America First. Koncem tohoto směřování je jmenování Joe Bidena 46. prezidentem.

Zatímco mezinárodní společenství vyjádřilo úlevu z Bidenovy administrativy, která slibuje bilaterální spolupráci a také větší předvídatelnost, obnovení statusu quo z doby Obamy je nepravděpodobné. Před prvním Bidenovým dnem ve funkci varovala německá kancléřka Angela Merkelová „nemyslete si, že od zítřka bude mezi námi jen harmonie“.

USA možná odstoupily od íránské jaderné dohody, pařížské dohody o klimatu a zahájily obchodní válku s Čínou, ale Německo a EU naznačily jiný směr, zůstaly ve dvou mezinárodních dohodách a podepsaly mezníkovou Komplexní dohodu o investicích (CAI).

Během Trumpova prezidentství se Německo často střetávalo s USA kvůli příspěvkům NATO, kde bývalý prezident označil Německo ve svých příspěvcích za „delikventa“. Totéž se stalo s rusko-evropským plynovodem Nordstream 2. Tato neshoda vedla k americkým sankcím vůči projektu a intervenci, kterou německá kancléřka otevřeně kategorizovala, že „není v pořádku“.

Uprostřed náklonnosti k nové správě panuje pocit velkého optimismu, že změna je na obzoru, avšak z krátkodobého hlediska není změna tak pravděpodobná, jak by se mohlo zdát.

Pokud jde o vztahy s Čínou, Donald Trump podporoval čínský skepticismus, který se rozrostl, až získal podporu obou stran a postavil Washington do rozporu s Bruselem a Berlínem. Pokud jde o plynovod Nordstream 2, platí totéž, což znamená, že radikální politický posun je nepravděpodobný.

Kromě těchto kamenů úrazu však Angela Merkelová přivítala atmosféru „pro mnohem více možností dosažení politické shody“.

Prezident Biden promarnil málo času zastavením vystoupení USA ze Světové zdravotnické organizace a opětovným připojením se k Pařížské klimatické dohodě výkonnými nařízeními, ale USA se znovu připojí k jinému stolu, než který opustili.

USA budou dohánět stávající signatáře, kteří řídili agendu a stanovili standardy.

I když je návrat amerického vedení a angažovanost ve světových záležitostech vítána, existuje jen malá touha po návratu amerického vedení a následování mezinárodního společenství. Jako bývalá ředitelka politického plánování na ministerstvu zahraničí pod vedením Hillary Clintonové Anne-Marie Slaughterová v nedávném rozhovoru pro Financial Times charakterizovala potřebu „vedení ze středu“.

I když nyní v Berlíně a Bruselu existuje naděje, že „spolupráce spočívá na širším základu společné víry“ v rámci nové administrativy, je také obecně uznávané, že „Evropa bude muset převzít celkově více odpovědností, ať už vojenské nebo diplomatické."

Toto téma Merkelové souzní s vizí francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který věří v budoucnost evropské „strategické autonomie“. Deštník americké vojenské ochrany, ať už samostatně, nebo prostřednictvím NATO, byl dlouho základním kamenem amerického vlivu v jiných oblastech. „Strategická autonomie“ by proto zásadně změnila povahu vztahu mezi USA a EU.

Podle datového střediska US Defence Manpower je pouze v Itálii a Německu přes 68 000 aktivních amerických vojáků, takže přechod k autonomnějšímu modelu je jistě v plenkách. Jak však řekl agentuře Bloomberg Mujtaba Rahman ze skupiny EURASIA Group, „Řím nebyl postaven za den a toto je program na velmi dlouhou dobu.“

Tato vize však není všeobecně přijímána, německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerová píše, že „Evropané nebudou moci nahradit rozhodující roli Ameriky jako poskytovatele zabezpečení“, což Macron ostře odmítl jako „historickou dezinterpretaci“, s níž „hluboce“ nesouhlasí.“

Záměr EU znovu upevnit dřívější vztahy dává Bidenovi příležitost spoléhat se na své spojence a zmírnit mezinárodní zátěž, což nové administrativě umožní soustředit se na domácí agendu. USA by se však vzdala dlouhodobého vlivu, aby zajistila toto období odkladu. Taková změna vyvolává otázku, jak spokojené budou USA při přechodu od ochránce k partnerovi a posun v rovnováze sil by takový pohyb představoval.

Br