Kolaps jednání o reformě WHO ukazuje na neúspěch americké diplomacie

Autor: Tom Fowdy je britský analytik politických a mezinárodních vztahů a absolvent Univerzity v Durhamu a Oxfordské univerzity. Píše o tématech týkajících se Číny, KLDR, Británie a USA. Článek odráží jen autorovy názory.

Minulý týden agentura Reuters uvedla, že transatlantické rozhovory mezi Spojenými státy a evropskými zeměmi, včetně Francie a Německa, o vizi reformy Světové zdravotnické organizace (WHO) se náhle přerušily.

Vysoký úředník anonymně sdělil publikaci: „Nikdo nechce být zatažen do reformního procesu a získat pro něj nástin od země, která sama právě opustila WHO,“ zpráva dále rozpracovává, že „rozhodnutí Paříže a Berlína opustit rozhovory následuje napětí nad tím, co říkají, že jsou pokusy Washingtonu ovládnout vyjednávání.“

Spojené státy ohlásily svůj odchod z WHO před několika měsíci a obvinily tuto organizaci z politizované viny zaměřené na Čínu kvůli šíření COVID-19.

V USA ale zaznamenaly úřady dosud nejvyšší denní bilanci nových případů nákazy koronavirem. Podle Univerzity Johnse Hopkinse se za 24 hodin infekce potvrdila u více než 60.000 lidí, tak celkový počet potvrzených případů COVID-19 ve Spojených státech dosáhl 5.017.150. Velice znepokojivé zprávy přišly i ze států, kde se nyní epidemická situace nejrychleji zhoršuje. Texas i Kalifornie nahlásily více než 10.000 nakažených za jediný den, což je dosud nejvyšší počet, uvedla agentura Reuters.

Podle agentury AP je Texas dalším smutným dokladem toho, jaké dopady má příliš rychlé uvolňování ochranných opatření. Texaský republikánský guvernér Greg Abbott začal s uvolňováním už v květnu, v posledních týdnech však byl nucen změnit kurz a mimo jiné nařídil opětovné uzavření restaurací či povinné nošení roušek.

USA zůstávají pandemií nejhůře zasaženou zemí na světě, přičemž její počet představuje 25,4 % celosvětových infekcí a 22,3 % úmrtí.

Analýza agentury Reuters ukazuje, že novým koronavirem byl zatím infikován jeden z 66 obyvatel v USA.

Americký prezident Donald Trump obvinil Světovou zdravotnickou organizaci z toho, že byla tato organizace kontrolována Čínou, a než odešel, zmrazil finanční příspěvky agentuře. Navzdory tomu, že byly skutečně ukončeny vztahy mezi Washingtonem a WHO, Bílý dům na tuto organizaci nadále klade požadavky.

Zpráva agentury Reuters však uvádí, že evropské země nepovažovaly za vhodné být tak „kritický“ jako USA při „reformování“ Světové zdravotnické organizace, a proto se rozhovory s USA přerušily.

Tento vývoj je symbolickým vyjádřením vysoce jednostranného, nulového a bezohledného přístupu k zahraniční politice, který uplatňuje Trumpova administrativa, a ukazuje špatnou kvalitu diplomacie v zemi, kterou obhajuje Mike Pompeo. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo pro jednoho je tak ztracen v sebeuspokojení této politiky, že si neuvědomuje, jak to ve skutečnosti poškozuje pozici Spojených států ve světě a jak prázdné jsou jeho výzvy, aby „svobodné národy“ spolupracovaly, opravdu jsou.

Zahraniční politika Trumpovy správy je odvozena od realistické filozofie mezinárodních vztahů, která klade důraz na základy mocenských vztahů. Na strategické úrovni se americká diplomacie řídí doktrínou, která tvrdí, že nejlepším zájmům Ameriky neslouží kompromisy s ostatními prostřednictvím mnohostranných institucí a orgánů, ale jedná osamoceně a ozbrojuje schopnosti národní moci, aby ostatní země přijaly a posunuly platnost směrem Washingtonu.

Přestože unilateralismus byl vždy rysem zahraniční politiky Spojených států v různé míře, současná administrativa ho používala téměř výhradně jako přístup ke všemu, svázaný s Trumpovou osobní taktikou šikany a ohrožování ostatních. Společně se stala známá jako „Amerika jako první“.

Přestože to ve Washingtonu vyvolalo váhu, celková neochota Trumpovy administrativy vyjednávat a dosahovat kompromisů s ostatními vážně poškodila jeho spojenectví a mezinárodní pověst, protože ve skutečnosti to šplhá na zájmy jiných zemí.

Toto je přístup, který americký prezident zvolil vůči WHO. Bílý dům věřil, že by mohl WHO násilně změnit tím, že ji opustí, a poté učinil jednostranné požadavky na jiné země, aby přijaly jeho vizi.

Pro americkou státní správu se stalo běžným odstupování od mezinárodních smluv, dohod a orgánů, přesto se stále snaží diktovat jiným zemím, jak by tyto subjekty měly být provozovány.

Není to šok, že to nefunguje. Mnoho zemí, zejména v Evropě, přistupuje ke Světové zdravotnické organizaci s „mnohostranným“ přístupem a věří, že takové instituce by neměly sloužit pouze jedné zemi, ale širšímu společnému prospěchu pro celý svět.

Výsledkem je, že americké požadavky na vyjednávání jsou v evropských metropolích interpretovány jako příliš extrémní, se zaměřením na sebe a nekompromisní, jak tomu bylo u mnoha požadavků Washingtonu vůči Evropě.

Neúspěch zmíněných rozhovorů mezi USA a evropskými zeměmi ohledně otázky WHO také odhaluje trapnou situaci zahraniční politiky USA pod vedením Pompea. Přestože šéf americké diplomacie žádá, aby se v boji proti Číně shromáždily „svobodné národy“ a prohlásil, že „viděl obrat přílivu“, je rétorika prázdná a nesmyslná, protože sotva může přemalovat donucovací a jednostranný přístup administrativy k zahraniční politice, který jednoduše očekává povinnost od svých spojenců bez vážného nahlédnutí do zájmů druhých.

Pe