Proč Bílý dům nedokázal šikanovat přátele Pekingu

Autor: Azhar Azam pracuje v soukromé organizaci jako analytik trhu a obchodu a píše o geopolitických otázkách a regionálních konfliktech. Článek odráží jen názory autora.

Během posledních několika měsíců se Trumpova administrativa stala balistickou tím, že nařídila rozsáhlou a nevyprovokovanou kampaň směrem k Číně. Vzhledem k tomu, že Peking je druhou největší ekonomikou na světě a rostoucí vojenskou mocí, nepromyšlené úsilí skončí pouze narušením světové ekonomiky a světového míru.

Bílý dům zahájil tento rozptýlený tlak s velkou fanfárou a šikanoval země po celé planetě, aby podpořily a přijaly jeho šíleně vytrvalou odpojovací jízdu. Tyto národy však uchopily zlověstnou americkou myšlenku a začaly jí otevřeně vzdorovat.

Pákistánský velvyslanec při OSN Munir Akram 7. srpna v rozhovor pro Newsweek uvedl, že obchodní rozpory mezi Čínou a USA jsou „přirozené“. Přesto je hlavním cílem USA - podporovat separatismus v Hongkongu, na Tchaj-wanu a v Xinjiangu, stejně jako asertivní akce v Jihočínském moři, hrát si s hlavními čínskými zájmy a odpor Pekingu je pochopitelný.

Přitom zástupce a prezident Hospodářské a sociální rady OSN reprezentoval objektivní postoj Pákistánu, že USA by měly obnovit rozhovory s Čínou s cílem urovnat dvoustranné rozdíly a zabránit tomu, aby rutinně porušovaly celosvětově zavedené a závazné mezinárodní právo na nezasahování do vnitřních záležitostí jiných zemí.

Akram věří, že mezi dvěma hlavními mocnostmi neexistuje „zdůvodnění konfrontace“ a naléhá na obě strany, aby respektovaly „systémy druhé strany, klíčové zájmy jednotlivých států a suverenity a územní celistvost druhé strany“ v zahaleném odkazu na zánětlivé účty Washingtonu a destabilizační opatření v oblastech souvisejících s čínskou suverenitou.

Veškerá skrytá a zjevná snaha Bílého domu nijak neovlivnila hospodářský růst Číny, ani nebránila různým zemím v účasti na čínské iniciativě na společném budování Pásma a stezky, ani neovlivnila odhodlání Číny ochránit svá práva a bezpečnost v Jihočínském moři, proto se Spojené státy rozhodly uvalit sankce proti 11 úředníkům čínských ústředních vládních orgánů a Zvláštní administrativní oblasti Hongkong, včetně generální ředitelky Carrie Lamové.

Zatímco jeden z hongkongských vyšších úředníků, na kterého se tato omezení zaměřila, zesměšňoval zákaz a nabídl poslat 100 amerických dolarů prezidentovi USA Donaldu Trumpovi, aby mohl zmrazit jeho majetek, ale opatrovník označil za relativně neobvyklé přímo sankcionovat vůdce regionu nebo jiné země než venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a íránského nejvyššího vůdce Ayatollaha Khameneiho.

Americké kroky k překročení mezinárodního řádu založeného na pravidlech představují pro svět nebezpečný precedens a představují vážnou hrozbu pro globální mír, bezpečnost a prosperitu. Čerpání inspirace z diabolského postoje USA by mohlo přerušit proces pokojných konzultací více zemí a sledovat cestu nepřátelství, aby bylo možné začít v bilaterálních sporech.

Akram spatřuje takovou hrozbu pro region a uvedl, že Čína není americkým protivníkem, a vyjádřil svou hlubokou neuvěřitelnost v rostoucích vojenských vztazích Washingtonu s Novým Dillí - které loni zvýšilo napětí s Pekingem a Islámábádem jednostrannou změnou statusu sporné oblasti Kašmíru ovládaného Indií, včetně Džammú a Ladakhu, a nyní politizuje celkovou hospodářskou a obchodní spolupráci s tou první v důsledku himalájského pozastavení.

Washington bohužel necítil politování nad historickým kluzkým a potácivým chováním vůči Islámábádu a místo toho, aby se zabýval svým vymýšlením, mluvčí amerického ministerstva zahraničí vrhl stín na příspěvky Pákistánu na nastolení míru v Afghánistánu a naléhal, aby „podnikl trvalé a nezvratné kroky k odstranění militantních skupin… bez rozdílu.“

USA stále pracovaly na vytváření sporů mezi Pekingem a Islámábádem tím, že vrhly své nesmyslné tušení na tzv. otázky transparentnosti a dluhů ohledně čínsko-pákistánského ekonomického koridoru (CPEC), vlajkového projektu v rámci čínské iniciativy Pásma a stezky. Akram to viděl jako pokrytectví Washingtonu. „Pokud nechcete, aby to Číňané dělali, pak to uděláte,“ řekl. „Ale neříkejte nám, abychom to neudělali s Číňany, když to sami nedokážete udělat, je to jako pes v jeslích,“ řekl pákistánský velvyslanec v OSN. "USA by měly, jak slíbit, tak dělat. Pokud mají Spojené státy skutečné obavy, že čínské projekty jsou nespravedlivé za podmínek, které nejsou dost dobré, dobře, měly by pro to poskytnout alternativy.”

Ve skutečnosti existuje ostrý kontrast mezi Pákistánem a USA. Islámábád, který utrpěl ekonomické ztráty ve výši více než 150 miliard amerických dolarů a obětoval více než 70 tisíc životů ve válce vedené USA proti terorismu, aby zajistil bezpečnost Ameriky, staví Peking do jádra své zahraniční politiky a navázal spolehlivé a upřímné přátelství s Pekingem, které vždy poskytovalo plnou podporu jihoasijským zemím tváří v tvář všem výzvám v oblasti ekonomiky, obrany a přírodního prostředí.

USA naproti tomu využívají Pákistán pouze ke svým těžkopádným cílům vůči Číně a vidí partnerství mezi dvěma pevnými přáteli, kteří společně přispívají ke stabilitě a hospodářskému růstu Afghánistánu, s nedůvěryhodným pohledem.

Je proto příliš idealistické, když Washingtonu stále očekává, že Islámábád - zřídkakdy uznaný za své vytrvalé příspěvky a často postižený údery amerických dronů v rozporu s jeho suverenitou – přesekne svůj hospodářský osud a odpojí se od časem prověřeného přítele Pekingu, který je podle jeho názoru klíčový pro jeho hospodářství a národní bezpečnost.

USA se musí zbavit své paranoii k Číně. Washington by měl namísto svádění a sponzorování národů zeměkoule ke konfrontaci s Pekingem nebo jejich nucení, aby se vzdaly vazeb s čínskou ekonomikou, která je klíčem k celosvětovému ekonomickému růstu, by měl na mezinárodní scéně přijmout čínský význam a začít další bilaterální jednání, aby odhalil tajemství čínského mírového rozvoje a ekonomického růstu.

Pe