Rozhovor s Mikulášem Bielikem:Čína mě inspirovala k napsání románu

Mikuláš Bielik je český spisovatel původem ze Slovenska. Napsal řadu románů a novel, například cestovní novelu s názvem Čínská cesta, novelu Obchodní případ v Garmisch-Partenkirchen nebo román Středomořské námluvy.

Jste autorem několika knih. Jedna z nich má název Čínská cesta. Jaká byla Vaše motivace pro napsání právě této knihy?

Kniha vznikla pod dojmem mojí cesty do Číny v roce 2010, protože právě tato země na mě tehdy udělala obrovský dojem. Zajímám se o její minulost a dynamickou současnost. Pochopitelně jí přeji vše dobré i v budoucnosti, vždyť jsem se na vlastní oči přesvědčil, že čínský lid prosperuje, bohatne, tvrdě pracuje a dál se rozvíjí.

Jaký je děj zmíněné knihy?

Samotný děj probíhá jednak v Pekingu, ale i v Šanghaji, Si Anu a v Su-čou, a to v rámci čtrnáctidenní cesty do této pro Evropany stále ještě exotické země. Jedná se o příběh čtyřčlenné komunity, která je součástí zmíněné turistickém cesty do Říše středu. To je jedna rovina této cestovní novely nebo románu.

Jaká je další rovina této Vaší knihy?

Tou je samotná Čína, která je neuvěřitelně rozlehlou zemí. Věřím, že nejrůznější pohledy na tuto zajímavou zemi jsou vykresleny poutavým způsobem, a to prostřednictvím mých postřehů a humorných situací, kterých jsme tam prožili také hodně. Bylo to mnohdy dáno odlišností našich kultur, jazyků a podobně. Snažil jsem se v knize zaznamenat překotný rozvoj a dynamickou atmosféru této země. Věřím, že se mi to povedlo.

Z jaké části Evropy byli účastníci zájezdu do Číny?

Byli z Haliče, tedy z území dnešní Visegrádské čtyřky (V4). Jedná se o politickou alianci čtyř států střední Evropy, konkrétně České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska. Zmíněné regionální uskupení se zaměřuje na prohlubování spolupráce a stability v širším regionu střední Evropy. Halič se rozkládala v nejvýchodnější části Rakouska-Uherska a vyznačovala se tím, že v něm nežila žádná německá menšina, ale jen Slované a Židé. Jeden americký spisovatel tento celý svérázný prostor mezi Německem a Ruskem pojmenoval Halič a já tento termín převzal do své knihy.

Jak na Vás zapůsobila Čína při Vaší první návštěvě?

Obdivoval jsem čínský rozvoj, jejich elán a nadšení, ale také čínskou pracovitost, hezké vztahy mezi lidmi, jejich vřelost, přátelskost a optimismus. Vždyť jsme navštívili nejenom Peking s nedalekou čínskou zdí, ale i Si An, kde jsme obdivovali terakotovou armádu, nebo Šanghajské Expo. Tomu se v knize věnuji s velkou pozorností. Také jsme navštívili, a to na jeden den, malé město Au-mou, které pochopitelně nedosahuje takového věhlasu, jako zmíněná velkoměsta. Ale prostřednictvím zážitků z Au-mou čtenáře seznamuji s jiným pohledem na Čínu, protože tato země, to nejsou jen mrakodrapy a překotný velkoměstský vývoj, ale i příroda a lidé, žijící v regionech Číny, které jsou pochopitelně chudší než metropole. Cesta a pobyt zmíněné skupinky turistů v těchto čtyřech městech a na Expu je základem pro rozdělení knihy do sedmi kapitol.

Ve které čínské metropoli se Vám líbilo nejvíce a proč?

Pochopitelně v Šanghaji, ale také v Pekingu. Jsou to naprosto působivé metropole, každá jiným způsobem zajímavá. V Pekingu je k vidění mnoho z historie a Šanghaj má impozantní přítomnost, kterou jsem tam vnímal doslova na každém kroku. Obě města se dobře doplňují a jsou velkoryse budována.

V knize Čínská cesta se zmiňujete také o Expo v Šanghaji. Jak na Vás zapůsobila tato akce?

Expo v Šanghaji v roce 2010 byla skutečně světová akce, která zdůraznila čínský rozvoj. Bylo to jeviště, na kterém se v tom nejlepším světle ukazovaly jednotlivé státy světa, soupeřily mezi sebou v nápaditosti a vynalézavosti. Celé Expo se konalo na obrovské ploše a bylo do detailu promyšlenou přehlídkou tehdy nejmodernějších produktů světa. Byl to pro mě zážitek doslova na celý život.

Pojďme na chvíli k politice. Nedávno jste uvedl, že Čína společně s Ruskem vyvažují nerovnováhu současného světa. Proč?

Víte, právě Čína s Ruskem jsou vystaveny dlouhodobému tlaku ze strany Spojených států, zažívají nejrůznější sankce, a i proto jsou z nich spojenci. Velké soupeření vyvolává potřebu hledat a nacházet rovnováhu. Narušování rovnováhy vyvolává přirozený protitlak.

Hrozí světu další studená válka, tentokrát mezi USA a Čínou?

Samozřejmě. Do této nové podoby studené války je zapojena Čína i Rusko. Z toho vyplývá, že USA mají dva soupeře. Evropská unie jako spojenec USA je zase zmítána vleklou uprchlickou krizí a souvisejícími rozpory. Tato nová skutečnost je úzce propojená s vývojem na Blízkém východě. Navíc do současného celosvětového vývoje hluboce zasáhla i virová pandemie s následným celosvětovým ekonomickým propadem. Vývoj událostí je rychlý a překotný a není snadné ho předvídat.

Velmoci, jak známo, se mezi sebou nakonec vždy domluví. Může na toto pravidlo nakonec v budoucnosti doplatit třeba i Evropská unie (EU), případně i samotná Česká republika?

Je samozřejmé, že v širším vývojovém rámci se velké a bohaté státní celky nakonec domluví a ti ostatní nepohodlní budou pravděpodobně ekonomicky odstaveni a pochopitelně na tuto krátkozrako

u politiku doplatí obyčejní lidé, žijící a pracující v těchto zemích. Tak tomu bylo v minulosti, a nebude tomu jinak v budoucnu.

Myslím si, že Evropská unie, kterou chápu jako ekonomickou, ale nikoliv jako politickou velmoc, není příliš akční, je paralyzovaná a neutralizovaná. Stabilita je právě v Evropě velice vratkou záležitostí. Víte, ať se na mě nikdo nezlobí za jedno přirovnání, které teď použiji, ale myslím si, že konkrétně Česká republika je v pozici, kterou lze přirovnat ke slovenskému moudru „Chudobný človek - hotová opica“. A jak známo, s tou je možné si pohrávat, jak se to bohatým zrovna hodí. I z tohoto důvodu americký ministr zahraničí Mike Pompeo nedávno navštívil Prahu a pronesl projev v českém Senátu. Jednoduše tam dovezl zadání a takzvané politické notičky, podle kterých se český Senát v čele s předsedou Vystrčilem řídil. A to navzdory tomu, že si prezident ČR Miloš Zeman, který se dlouhodobě snaží o dobré vztahy s Čínou, nebo ministr zahraničí ČR Tomáš Petříček, tu z mého pohledu nešťastnou cestu českého Senátu na Tchaj-wan nepřáli a jednoznačně ji nepodpořili. Tak se zahraniční politika prostě nemůže dělat.

Vraťme se k Vaší knížce. Čína je pro Vás zkrátka inspirující, viďte?

Samozřejmě. Po zmíněné cestě do Říše středu jsem právě o Číně začal spontánně psát a cestovní novela, jak někdy Čínské cestě říkám, je výsledkem cesty z roku 2010. Rád na ni vzpomínám. Napsal jsem pochopitelně i jiné romány, například Středomořské námluvy, Obchodní případ v Garmisch-Partenkirchenu, nebo třeba román s názvem Odpoledne v japonské zahradě. Nicméně Čínskou cestu považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších knih, ke které se rád vracím. Velmi rád i prostřednictvím tohoto rozhovoru.

Radovan Rybák