Kterak „Zetkař“ dokázal být „off line“

Generace Z je známá tím, že je netrpělivá, poněkud roztěkaná a silně závislá na digitálních technologiích. Někdy se dokonce tvrdí, že průměrný „Zetkař“, jak se často zmíněným dětem či teenagerům říká, se nedovede koncentrovat a neudrží svou pozornost déle než několik sekund.

Děti z Generace Z, které se narodily zhruba v letech 1996 až 2009, a mezi které patří mimo jiné i můj šestnáctiletý syn, vyrostly ve světě internetu, moderních digitálních technologií a sociálních sítí, kde se jim nabízí doslova nekonečná řada možností, oni si však překvapivě uvědomují fakt, že nemají k dispozici nekonečné množství času. Ač jsou mladí, tak si uvědomují, že život je časově omezen a nechtějí ztrácet čas nedůležitými informacemi.

„Zetkaři“ zvládají v rychlém časovém sledu třídit informace a především je vyhodnocovat na ty, které jsou důležité a stojí za to se jimi zabývat a na ty ostatní, tedy nedůležité až zbytečné. Podle odborníků si dokonce zmíněná generace vytvořila jakési síto určitých psychických filtrů neboli velice krátkých, maximálně osmisekundových časových úseků, během kterých se rozhodnou, zdali daná informace stojí za pozornost a hlubší zájem, nebo se jedná o ztrátu jejich tolik drahocenného času.

Bohužel, jak už to tak v životě chodí, neexistují jenom plusy, ale i mínusy, které se nevyhnuly ani technologicky zdatným „Zetkařům“. Právě tato generace mnohdy trpí pocitem naprostého osamocení. Vedou sice s kamarády dlouhé a pochopitelně „on line“ debaty téměř nepřetržitě, pokud zrovna únavou neusínají, ale v reálném životě jim chybí osobní a laskavý lidský kontakt, který je skutečně nenahraditelný. Nedokáže ho tedy nahradit ani digitální komunikace.

Mnozí ze zmíněné Generace Z nepokrytě přiznávají, že trpí absolutním nedostatkem kontaktů s reálnou přítomností. Jednoduše se nedokážou zastavit a vnímat realitu tady a teď. Je pro ně velmi nesnadné vnímat přítomnost, protože až příliš často žijí ve virtuální realitě. Mají však paradoxně obrovskou potřebu osobního kontaktu s druhým člověkem, kterého se jim nedostává. Jedná se mnohdy o začarovaný kruh.

Toto nebezpečí pro Generaci Z, která brzy vstoupí do světa dospělých, jsem si uvědomoval i já, lépe napsáno jsem ho vnímal prostřednictvím svého syna, který je jejím typickým zástupcem. Dlouho jsem přemýšlel, jak ho z výše popsaného začarovaného kruhu vysvobodit, a nakonec jsem na to přišel. Slova jsou slova, ale akce je víc! Jednoho srpnového odpoledne jsme se setkali na pražském letišti a odletěli na detoxikační internetovou ozdravnou kůru na Kubu.

Tuto „off line“ aktivitu jsem vymyslel z toho důvodu, že mě znepokojovalo, kolik času tráví můj syn na počítači, připojen k neskutečně rychlému internetu. Na Kubě je naopak internet hodně pomalý a pokrytí wifi sítí je dodnes ve srovnání například s Evropou opravdu řídké. Zbývalo nám tedy hodně času na společné popovídání, a to třeba i v rámci naší každodenní cesty do místního parku, kde bylo možno se k poněkud pomalému internetu připojit. „Internetový“ park byl vzdálen zhruba tři kilometry od našeho dočasného domova, takže jsme se i prošli.

K wifi síti je možné se na Kubě připojit jen po zakoupení papírové internetové kartičky, na které nalezne uživatel heslo. Karta je k mání v přepočtu za jedno euro a mnohdy je třeba vystát před specializovaným obchodem frontu, takže to poněkud trvá, než se uživatel internetu vůbec dostane ke svojí kartičce s heslem a může se v nějakém internetovém parku, nikoliv v internetové kavárně, které z důvodu horkého klimatu na Kubě neexistují, připojit k wifi! A toto všechno mi na zmíněné detoxikační kůře, která měla zmírnit závislost mého syna na internetu, pochopitelně hrálo do karet.

Internetový park byl docela daleko, připojení se kolikrát vůbec nepodařilo anebo byl internet hodně pomalý. Po týdnu snahy dostat se k tolik žádanému on-line spojení, to můj Evropou zhýčkaný syn vzdal, protože jednak nehodlal stát frontu na internetové kartičky, ale také park se mu zdál příliš daleko a připojení bylo skutečně pomalé. Místo toho se mnou stále více času trávil v moři, sportem anebo návštěvou historicky zajímavých míst, mnohdy z dob koloniální éry, kterými nejenom Havana, ale i jiná města na Kubě dodnes oplývají. A u těchto všech aktivit jsme se povídali, bez koukání se do displejů telefonů nebo notebooků. Společně jsme cítili, že prožíváme přítomnost a jednoduše jsme díky okolnímu prostředí dokázali zlomit onu závislost na moderních technologiích a internetu. A také jsme se necítili nikterak osamělí, spíše naopak.

Vždyť právě osamělost je skutečným nebezpečím pro „Zetkaře“. Podle názoru odborníků osamělost může dokonce utlumovat imunitní systém a způsobovat, že se tělo stane více náchylným k nejrůznějším druhům infekcí, což je v dnešní době opravdu aktuální hrozba. Každopádně pocit osamělosti může také poškodit spánkový cyklus a jak známo, špatný spánek vede k dalšímu narušení nejenom emocionální, ale i fyzické pohody každého z nás. Díky našim „off line“ aktivitám jsme se osamělosti, frustracím a špatnému spánku obloukem vyhnuli. Byli jsme tak nějak šťastnější.

Když jsme se po měsíci této ozdravné kůry vraceli nazpátek do České republiky, pomalu jsme začali nenápadně oprašovat svoje mobilní telefony a notebook. Prostě jsme věděli, že se bez nich doma neobejdeme. Poslední den na Kubě jsme si pořádně užívali moře této karibské země, která více než šedesát let odvážně vzdoruje nelítostnému americkému obchodnímu embargu, které podle mnohých patří jednoduše na smetiště dějin. Večer jsme si ještě dlouho povídali a brzy ráno jsme letěli domů.

Ihned po přistání letadla v Praze můj syn zapnul svůj chytrý telefon a doslova za pár vteřin našel v éteru wifi síť, na kterou se s úlevou připojil. Chvíli jsem ho pozoroval a neuniklo mi, že v tom zase „lítá“. Inu „Zetkař“.

S omluvným úsměvem, trošku netrpělivý a poněkud roztěkaný začal chatovat se svým vrstevníkem, pochopitelně také „Zetkařem“. Tlak digitálních technologií, které jsou všude kolem nás, je drtivý. Uvědomil jsem si, že jsem rád, že když jsem byl dítě, mobilní telefony, počítače a další vymoženosti dnešní moderní doby nebyly k mání. Prostě neexistovaly. Synovi jsem ukázal jednoduchý, ale přitom krásný off line život. Alespoň na měsíc. Dodnes ale nevím, jestli mě ten „Zetkař“ se sluchátky na uších, vůbec pochopil.

Radovan Rybák