Rozhovor s Ondřejem Hníkem:Být z generace Z, nestal bych se básníkem

Ondřej Hník je básník a prozaik, také je autorem beletristických i naučných knih pro děti a autorem odborných prací v oblasti didaktiky literatury a didaktických her, docent pedagogiky. Napsal například sbírku básní pro dospělé Přijel jsem zasadit strom (2006) nebo sbírku mikropovídek s názvem Poslední noc s M. a jiné prózy (2013).

Příslušníci generace Z, tedy děti narozené v letech 1996 až 2009, právě dospívají, nebo třeba studují na vysokých školách. Jak byste je charakterizoval jako studenty?

Nerad bych se dopustil nemístné paušalizace, přece jen každý člověk je individualita a osobnost. Ale mám-li dostát odpovědi: Jsou opravdu jiní než my, příslušníci střední generace. Je mezi nimi více těch, kteří to jdou jen takzvaně zkusit, těch, kteří studium neberou vážně, nebo alespoň ne tak vážně, jako jsme ho brali my. Myslím, že také ubylo přemýšlivých, hloubavých, řekněme z pohledu vyučujících skvělých studentů. I když takoví stále jsou. Dle mého názoru ubylo kriticky a v podstatě „zdravě“ uvažujících. Přibylo těch, kteří vzdělání nechápou jako jednu z nejvyšších hodnot. Otázka ovšem zní, nakolik za toto všechno může systém a nakolik je to opravdová vlastnost takzvané generace Z.

Jedná se pouze o pozitivní fakt, že si rozumí s digitální technikou více, než generace před ní? Co jim moderní technologie používané od dětství mohla dát a co jim naopak vzala?

Generace narozená zhruba po roce 1996 si s digitálními technologiemi jistě rozumí více než my, například dnešní čtyřicátníci. Když něco zkrátka používáte od dětství, jste s tím sžití a umíte to používat (ve smyslu technicky ovládat). Stinnou stránkou ale je, že se na těch samých technologiích můžete stát závislými a že vás ty samé technologie mohou ovládat. To by jistě mohlo být samostatným tématem, které by vydalo na rozhovor nebo knihu. Já se zcela prozaicky přidržím svého dětství. Moje dětství by se dneska kvůli technologiím vlastně ani nemohlo uskutečnit. S partou kluků jsme si stavěli bunkr, tam si zalezli a povídali strašidelné historky (dnes bychom asi každý zvlášť hleděli do displeje svého mobilu, pokud bychom si nějaký přístřešek z větví vůbec postavili), lezli jsme přes kdejaký plot a kdejakou zeď (dnes by to nebylo možné, všude jsou kamery), ze školy jsme chodili na různá tajná místa (dnes bychom museli volat rodičům, že opouštíme školu a kdy dorazíme domů) a tak dále.

Jsem přesvědčen, že digitální technologie (možná přímo, možná nepřímo) vzaly této generaci spontánní dětství, které já osobně považuji za zásadní hodnotu formující osobnost, hodnotu nesouměřitelnou a nezaměnitelnou s jinými hodnotami.

Mají dnešní studenti fantazii? Nebo je jejich myšlení spíše pragmatické?

Fantazii jistě mají, otázkou spíš je, zda mají čas ji rozvíjet, zda mají čas svoji fantazii (a s ní související tvořivost) plnohodnotně uplatnit. Dokonce jestli mají čas spontánně o věcech přemýšlet, třeba jen při cestě do školy nebo ze školy. Upřímně řečeno, nejsem si tím vůbec jistý, když vídám skupinky mladých lidí i mladé lidi samotné, jak jdou a při chůzi se dívají do displeje svého mobilního telefonu.

Víte, na dvou univerzitách jsem vyučoval literaturu. Vypozoroval jsem, že dnešní studenti mají daleko menší cit pro psané slovo, pro symbol, pro metaforu, než jsme měli například my nebo naši rodiče. Za to ovšem nemůžeme současnou mladou generaci kritizovat. Dnešní doba v České republice nepřeje umění jako takovému, tím méně literárnímu umění. Vím, že je to možná nad rámec otázky, ale neodpustím si poznámku týkající se poezie.

Poslužte si.

Dříve byla právě poezie považována za pilíř umělecké literatury, dnes ji kupuje a čte naprosté minimum lidí. Lidé poezii přestávají rozumět. Autoři zabývající se poezií, a mnohdy už i čtenáři poezie, jsou považováni za podivíny, výstřední lidi, nebo přímo blázny. Stejně tak si troufám říct, že upadá textařské umění. Komerční, ale i nekomerční rádia zaplavila produkce písní se stupidními texty.

Zdá je tedy myšlení zmíněné generace spíše pragmatické?

Vnímám to tak, že ano. Asi právě proto, že žijeme v čím dál pragmatičtějším světě. Ale nemohu se zbavit dojmu, že přes onu pragmatičnost a uspěchanost současného světa plného digitálních technologií i příslušníci generace Z jsou si vědomi toho, že něco není v pořádku, že podvědomě hledají nějaké vyšší ideály.

O této generaci se tvrdí, že si připadá osamělá. Souhlasíte s tímto názorem?

Vlastně nevím, jestli jsem kompetentní toto zodpovědět, protože příslušník generace Z nejsem. Mohu jen odhadnout podle toho, co sám pozoruji a jak sám o přemedializované době uvažuji: Jsem přesvědčen o tom, že čím více je svět medializovaný a přehlcený podněty (a nemusejí mít zrovna podobu informací), tím více se může člověk jako jedinec cítit osamělý. Člověk je digitálními technologiemi vlastně izolován od ostatních. Když je fixován na obrazovku nebo displej, je svým způsobem v kontaktu jen s technikou, je tedy znecitlivěn, zmrtvěn, paralyzován.

Digitální technologie bohužel plíživě nahrazují živý kontakt, i když všichni víme, že ten plnohodnotně nahradit nelze. Lidé si často v rámci jedné firmy i jednoho patra denně posílají mnoho emailů, namísto toho, aby se sešli a věci probrali tváří v tvář. Dva sousedé si volají každý ze svého domu, namísto toho, aby vyšli na zahradu a sešli se třeba u plotu nebo na ulici. Ani tohle já jako nepříslušník generace Z už nedokážu pochopit. Tím méně mladé lidi, kteří místo toho, aby se sešli a aby si spolu popovídali u čaje, vína, nebo jen tak venku, si raději píšou přes sociální sítě. V tom spatřuji patologický jev. Je to vlastně žitá osamělost.

Jak si dnešní studenti vytvářejí svůj vlastní názor? Jsou obklopeni digitálními technologiemi, které na ně chrlí spoustu informací. Je to výhoda?

Dnešní studenti si vytvářejí svůj vlastní názor stejně jako my, příslušníci střední generace, ale s rozdílem, který je předznamenán v otázce: vstupních informací je mnohonásobně více, o to těžší je je vyhodnocovat. Vyhodnotit „vstupní informace„, chápat vztahy mezi jednotlivostmi, pochopit jádro sdělení a pochopit, co za informacemi stojí (například kdo a proč může mít zájem právě na tomto sdělení, ať je kterékoli povahy, do jakého celku toto sdělení nebo tato informace zapadá, zda, jak a proč bylo toto sdělení načasováno atp.) vyžaduje intelekt i intuici, v každém případě by se dalo říci, že vyžaduje kvalitní vzdělá(vá)ní. Jak ale víme, kvalita vzdělávání a vzdělanosti vůbec u nás klesá, dnes už nemůžeme popřít, že byla a stále je záměrně likvidována. Je třeba si uvědomit, že část dnešních studentů, příslušníků takzvané generace Z, už nese následky této zcela cílevědomé likvidace vzdělanosti a snadněji podléhá mediálnímu tlaku i vlivu digitálních technologií, dezinformacemi a manipulativně aranžovanými informacemi počínaje a falešnou vírou v anonymitu na sociálních sítích konče.

Víte, digitální technologie jsou dvojsečná zbraň. Můžou stejně tak přispívat k likvidaci vzdělanosti, likvidaci osobnosti (a dalším negativním jevům), jako před touto likvidací a skrytými manipulacemi varovat a spojovat lidi, kteří si ještě dokážou budovat či uchovat kritický nadhled a vidět věci v globálních souvislostech. Záleží na tom, v jakých rukou digitální technologie jsou.

Je pravdou, že jednou z nejtěžších otázek při zkouškách na vysoké škole, je otázka: „A co si o tom myslíte Vy?“ Proč dnes studenti většinou ani nemají svůj vlastní názor?

Myslím si, že člověk bez vlastního názoru podloženého argumenty přinejmenším na věci, které se týkají přímo jeho a které ho obklopují (včetně názoru na věci z oboru, který studuje), nemá co dělat na vysoké škole. Absolvent vysoké školy by měl být v podstatě intelektuální elitou národa. Realita je ovšem taková, že úroveň vzdělanosti od 90. let minulého století prudce klesla, české vysoké školství se masifikovalo (jako zcela záměrný a řízený proces), vysokoškolské studium se nesmyslným rozštěpením na bakalářský a navazující magisterský stupeň fatálně oslabilo, na vysoké školy se hlásí a studuje na nich v podstatě kde kdo. Vysoké školy doslova chrlí množství absolventů především bakalářských oborů, což jsou pro stát jacísi levní vysokoškoláci. Studium už není pravým studiem, je to honba za kredity. Studium už nesměřuje k pravé vzdělanosti a celkovému rozvoji osobnosti studenta, ale k pragmatickému uplatnění se na trhu práce. Vzdělání již není svébytná hodnota neměřitelná penězi, ale je na něj nahlíženo jako na zboží. V takovém kontextu si bohužel dovedu docela dobře představit i vysokoškoláka bez vlastního názoru.

Pokud by to bylo možné, chtěl byste být příslušníkem zmíněné generace?

Příslušníkem takzvané generace Z bych upřímně být nechtěl. Jsem moc rád, že žiji takový život, jaký žiji, že jsem se narodil v roce, ve kterém jsem se narodil, a že jsem své dětství a mládí prožil tak, jak jsem prožil. Z dnešního pohledu bych si nepřál, aby se moje dětství a dospívání odehrávaly v tak přetechnizovaném a přemedializovaném světě, jakým je ten dnešní. Nepřál bych si, aby můj volný čas jakkoli ovlivňovaly (nebo dokonce řídily) digitální technologie a aby tyto technologie jakkoli ovlivňovaly mé názory, mé postoje, mé rozpoložení, mé naladění. Jsem přesvědčen o tom, že digitální technologie člověka odvádějí od pravého já, od vhledu a intuice, od ponoru do sebe sama. Kdybych se narodil jako příslušník takzvané generace Z, asi bych ani nebyl básníkem.

Radovan Rybák