Rozhovor s novinářem Zdeňkem Hrabicou: Čína byla, Čína je, Čína bude!

2020-11-25 18:09:26
Sdílej:

Český publicista Zdeněk Hrabica se v současnosti věnuje psaní především literatury faktu. Před rokem 1989 byl redaktorem a zástupcem šéfredaktora Mladé fronty, byl také šéfredaktorem týdeníku Svět v obrazech. K jeho publikacím patří například biografie generála Ludvíka Svobody s názvem Pět válek Ludvíka Svobody, dále je třeba spoluautorem knihy Muž, který velel mužům, Kuba neznámá a objevovaná, nebo Králičí hody.

Jaké jsou vztahy mezi oběma národy - mezi Čechy a Číňany?

Jsem rád, že pocházím ze země ve střední Evropě, z České republiky, k jejímž dávným tradicím patří ty nejlepší tradice dobrého přátelství a úcty s jinými národy. A často i obdivu. Sdílím je po celý život i já; jsou mi dány profesí novináře a spisovatele. Číňané patří jmenovitě dávno i do naší rodiny. Poznáváme se a jsme vždy moc zvědaví dozvědět se o sobě něco navzájem, o tom, jací jsme. V Pionýrské republice Ernsta Thällmanna v Berlíně – Wulheide jsem v roce 1951 jako pionýr poznal prvního Číňana ve svém životě. Pak už jsem je přestal počítat. Sportovci, umělci, vědci, politici, novináři, spolužáci...

Můžete být konkrétnější?

Dlouhé roky jsem se zabýval z historického a literárního hlediska odkazem národního hrdiny Julia Fučíka, popraveného německými nacisty. Jsem spoluautorem knihy (s Viktorem Andrijanovem) „Lidé z Reportáže“ – osobností z jeho knihy Reportáž psaná na oprátce. Poskytl jsem a poskytuji současným čínským kolegům veškerou svou bohatou dokumentaci a poznání, které jsem v profesionálním životě nashromáždil. V našem bytě to je někdy jako v čínské škole. Schraňuji naprostý unikát, kapesní kreslené komiksové vydání posledního Fučíkova díla. Měli jej v kapse vojenského stejnokroje všichni čínští dobrovolníci, účastní v padesátých letech XX. století bojů na území Koreje. Ale zvyk se zachoval i později. Ač nejsem sinolog a nebylo mi dopřáno slovem a písmem se naučit obdivuhodné čínštině, vládnu poměrně dokonalým přehledem o Číně. O jeho kultuře a umění. Zasloužil jsem se o mnohé, co už nikdy nezmizí. Pomáhal jsem na svět vydání kuchařské knihy Zdeňky Heřmanové „123 čínských receptů v české kuchyni“ (1987, 1990). Za spisovatelem a básníkem Ludvíkem Kunderou jsem se jezdil do Kunštátu učit, jak připravovat a ochutnávat čínský čaj. Láska přece prochází nejprve žaludkem. Nedávno nám v roce 2018 vyšla čínsko – česká kniha Cai Zhiyi - Zdeněk Hrabica: „Člověk – fotoportréty“. Většina z portrétovaných vcelku velkých českých osobností uctívá Čínu a přijali nás s otevřenou náručí. Jenom zlí lidé na nás pouštěli zlé psy. Nebo nás podezírali z ledasčeho. Když si myslí jakoby z filozofie Haškova Dobrého vojáka Švejka, že za každým rohem na nás číhá čínský nebo ruský špión.

Co si myslíte o současných vztazích mezi Čínou a Českou republikou?

I v každém českém lese najde houbař kromě jedlých hub i houby jedovaté, nejedlé. To, že jsme narazili i u nás na prašivky je vcelku přirozené. Myslím, že stejně je tomu i v Číně. Současný primátor metropole České republiky Prahy má příjmení Hřib. Zasloužil se spolu s jinými, letos v roce 2020, o zkalení dobrých česko – čínských vztahů mezi Prahou a Pekingem. Berme to jako přechodný pokles. Čína byla, Čína je a Čína bude!

Před lety jste navštívil Čínskou lidovou republiku a pobýval v ní téměř jeden měsíc, viďte?

I jednou vidět a poznat, někdy stačí na celý život. Poznání, že Čína jako málokterá země na světě je takovou, ve které uvažují na tisíc let dopředu. Byl jsem v Pekingu, v Šanghaji, spatřil jsem největší památky, Hliněnou armádu, monumentální čínskou zeď, byl jsem na mnoha místech, která bych dneska určitě nepoznal. Nač ale listovat průvodcem, kterých je v prohýbajících se regálech knihkupectví přehršel. Někdejší čínský ministr zahraničí byl mým skvělým kamarádem za studií v Moskvě. Pozval mne v Pekingu na oběd, na pekingskou pečenou kachnu. Být v Číně a neochutnat toto jídlo považují tamní za trestuhodné.

Nač se ale chlubit zážitky. Těch krásných mám moc, dívám se ale hodně a téměř denně hlavně dopředu.

Ale vzpomeňte přece jenom i některou z dalších stránek svého vztahu k Číně a k Číňanům.

Na všechno je třeba pohlížet bez iluzí. Byly doby, kdy jsme o Číňanech slavně zpívali v písních. Přijížděli k nám velcí čínští umělci. Miloval jsem cirkusové žonglery. Kolegové novináři v prvním deníku mládeže na světě v Mladé frontě mi to dali při mých čtyřicátých narozeninách najevo. Obdarovali mně čtyřicítkou živých kachen, na krku s přivěšenými výstřižky mých článků o Číně. Kačeny obsadily všechny prostory nyní barbarsky uprostřed metropole zbořené historické budovy někdejšího pražského deníku Prager Tagblat. Do něho psal i Egon Ervin Kisch. Zuřivý pozorovatel Číny.

Dostal jsem za svého života hodně darů, mimo jiné i tehdy ve své době v roce 1968 široce propagovanou „rudou knížku“ v češtině: „Citáty z díla předsedy MAO CE TUNGA.“ Založil jsem si knihovničku a malou expozici podobných pokladů. K posledním drobným exponátům přibyla i životopisná kniha ruského spisovatele Svjatoslava Rybase: „Си Цзиньпин» ( Mladá garda 2019) o současné hlavě státu Čínské lidové republiky Si Ťin - pchingovi. S jeho citátem: „Aby tě brali vážně, je zapotřebí občas bouchnout pěstí do stolu.“

Nejsem fanatik. Neodpouštím přehmaty našim ani čínským trpaslíkům. Ala jako třeba nezapomenutelný výrok: „Jsem Tajwanec!“ Jsem Čech. Mám Číňany rád. Obdivuji je. Nevěříte?

Když k nám na vysočinskou chalupu přijedou na návštěvu čínští kamarádi v sukních a v kalhotách - mají v poslední době novodobé uši „Vlasti milené“ okamžitou slídivou pohotovost. Přijeli Číňané!

Umíte něco říct čínsky?

Kan bej! Na zdraví! Pijeme čaj.

Radovan Rybák