Jak se žije Číňanům v Česku? Vyzpovídali jsem jednu z nich – 1. část

Čang Wu, je inteligentní, sebevědomá, svobodná, třicetiletá mladá žena, která žije s rodiči v Praze od roku 1998. V Česku používá české jméno Petra. Přiletěla sem z jihočínského přístavního města Wen-čou na břehu Východočínského moře na jihovýchodě provincie Če-ťiang. Celá městská prefektura má „pouhých“ devět milionů obyvatel, zdejší přístav byl otevřen pro zahraniční obchod již v roce 1876. Vyznamenal se při druhé čínsko-japonské válce (1937 – 1945), kdy byl jedním z mála přístavů, nad kterým si Čína udržela kontrolu. Ve městě žije významná křesťanská komunita, někdy se městu přezdívá čínský Jeruzalém.

První se do Prahy přestěhoval její otec, aby tady založil vlastní restauraci. Matka s Petrou přiletěli o čtyři roky později, a Petra začala s ročním zpožděním chodit do pražské základní školy, následně vystudovala i gymnázium. Nyní se již několik let živí průvodcováním čínských skupin po Praze a cestami s českými klienty do Číny.

Tam jsem ji v roce 2016 poznal i já.

Dali jsme si sraz - jak jinak - v restauraci jejího otce krátce před loňskými Vánoci, než se - již poněkolikáté - všechny provozovny uzavřely. Dal jsem si výtečnou pekingskou kachnu s mandarinskými plackami, a rozhovor mohl začít.

Připoměňme jen, že Čang je rodinné jméno - naše příjmení, Číňané jej kladou na první místo, a Wu odpovídá našemu křestnímu jménu. Mezi známými nositeli tohoto příjmení bylo několik čínských císařoven, ale také modelka a herečka Čang C’-i, která hrála ve filmu Gejša a je v Číně velmi populární, ale třeba také čínský kosmonaut Čang Siao-kuang a mnozí další.

MH: Dobrý den, Petro, už to jsou čtyři roky, co jsme se loučili na ruzyňském letišti na závěr naší cesty po Číně. Pamatujete? Je z vás krásná a přitažlivá žena.

ČW: Ano, vzpomínám… a děkuji za kompliment (na tváři Petry jsem vykouzlil první nenápadný úsměv).

Jak jste se vlastně dostala do Prahy?

Nejprve se sem přestěhoval můj otec, to bylo v roce 1994, začal tady podnikat v malé restauraci od píky. Ze začátku nebylo mnoho peněz, matka mně proto vychovávala v Číně a když mně bylo osm let, přiletěly jsme obě za otcem do Prahy a začala jsem chodit do základní školy. Nebylo to úplně typické, dost často děti odchodí základní školu v Číně, seznámí se pod dohledem rodičů s kulturou a čínským vzděláním a teprve, když opustí základní školu vydají se do světa - jako starší se zde spíš aklimatizují.

Je pravda, že mnoho Číňanů, kteří se do Evropy vydají v pozdějším věku, se ale už nikdy dobře nenaučí jazyk hostitelské země a věnují se výhradně podnikání a žijí v izolované čínské komunitě.

Máte sourozence?

Nemám, nezapomeňte, Miroslave, že jsem vyrůstala v období politiky jednoho dítěte, která byla zavedena v Číně v roce 1979, nedlouho po Maově smrti. Mám ale hodně příbuzných, v Číně i po světě.

Přípomeňme, že Číňané se začali do Československa ve větším množství stěhovat po ukončení občanské války v Číně; 4. října 1949 navázala Československá republika oficiálně styky s Čínskou lidovou republikou a následně k nám začali jezdit čínští studenti a specialisté, kteří se po ukončení svých misí zpravidla vraceli zpět do Číny. Tento stav vydržel zhruba deset let, než došlo k roztržce mezi oběma zeměmi, a to vydrželo celých 20 let. Až v 80. letech začala další vlna čínských zbohatlíků pronikat nejprve do západní Evropy, ale postupně i do Maďarska, Polska a Československa.

V úvodu jsem českým čtenářům přiblížil, že rodiče podnikají tradičně pro Číňany v pohostinství, patří jim restaurace, ve které sedíme. Ale vy jste se uchytila v jiném oboru, že?

(přichází otec Petry a jemným úklonem se s námi zdraví)

Otec si v Praze nejprve otevřel malé bistro, kde vyráběl malé plněné knedlíčky Dim Sum. Nápad s restaurací však přišel záhy. I když jsem rodičům v restauraci pomáhala od mého útlého věku, toužila jsem po cestování. Na gymnáziu jsem navštívila Paříž, Řím, Londýn a další známá evropská místa, svět cestování mně učaroval a brzy pohltil moji mysl. V té době jsem se přihlásila do jedné pražské cestovní kanceláře na brigádu a začala provázet první čínské skupiny, které přiletěli do Prahy. Nu, nevedla jsem si zřejmě špatně, a vedení cestovky mně dalo důvěru provázet české turisty do mé rodné vlasti. Tak jsme se vlastně i my dva poznali – byla to moje první cesta do Číny. Byla jsem hodně nervózní, ale brzy se to zlepšilo, nebo snad ne?

(na tváři se jí rozline drobný úsměv a očekávání pochvaly)

Ale ano, byla jste báječná. Ani jsem žádná slabá místa zkušeným okem průvodce nepostřehl.

Ale letos to bylo hodně špatné – čínští turisté nepřiletěli, Češi zase nevycestovali,… navíc se tady restaurace několikrát zavřely, zítra nás to zase čeká, ach jo!

Ráda bych si otevřela vlastní cestovní agenturu, ale teď to je s cestovním ruchem všelijaké, musím počkat. Předchozí roky to bylo výrazně lepší: dvě tři cesty do Číny ročně a několik desítek skupin mých krajanů po Praze.

Také dělám příležitostného tlumočníka čínským filmařům, když v Čechách natáčejí nějaké filmy. Ráda bych si zahrála nějakou menší roli v jejich filmu, ale letos se v Praze nic netočilo.

(posteskne si)

Ale to třeba ještě přijde, jakmile se obnoví letecké cesty mezi Čínou a Prahou.

Co dělali rodiče, než se rozhodli přestěhovat se do Prahy?

Matka šila oblečení, které oba rodiče prodávali v malém krámku na okraji Wen-čou. Oba mají středoškolské vzdělání a od malinka nám kladli na srdce, že musíme podnikat. Na jihu Číny se víc klade důraz na podnikání než na vzdělání. Lidé tam často mají než základní vzdělání a kladou důraz právě na podnikání a vydělávání peněz více než na vzdělanost, protože věří, že to je klíč ke štěstí jejich dětí. Provincie Če-ťiang, kde jsem vyrůstala, byla chudá. Dnes se to však hodně změnilo.

Proč se rodiče rozhodli vycestovat z Číny?

To víte, ta představa, že se v Evropě budeme mít lépe než u nás! I když jsme se vlastně neměli tak špatně, ale touha mít se ještě lépe převládla. (smích)

V devadesátých letech byl v Číně trend stěhovat se do Evropy, případně do Ameriky – zkrátka chtěli zkusit své štěstí jinde. Bylo populární založit si v restauraci, která bude vydělávat. Ta vlna zasáhla nejen Česko, ale i Maďarsko, Itálii, Španělsko nebo Holandsko. Krátce po rozpadu Československa tady bylo jednoduší získat povolení k pobytu, zatímco jiné země moc Číňany v té době nepřijímaly. Velké množství Číňanů pochází z naší oblasti, sousední město Čching-tchien má sice jen půl milionu obyvatel, ale polovina z nich žije v Evropě.

Také o tom vlastně dost rozhodla náhoda. Kamarád mého otce se vrátil z Prahy jako turista a básnil, jak je Praha krásné město, ukazoval otci spoustu fantastických fotek a podmanivě mu o Praze vyprávěl.

Dalším faktorem pro emigraci byla pro určitou vrstvu Číňanů přelidněnost čínského území, zvláště na východě, chyběl dostatek půdy k obdělávání, nastala orientace na služby zejména právě v gastronomii. I když se u nás situace za poslední roky zlepšila, přesto se lidé domů již nevracejí, v cizině si vydělají více peněz, někteří si i je více užijí. To je to, co u vás obdivuji – užít si peněz.

Rodiče si vybrali Českou republiku jako prioritní zemi své emigrace, nebo původně zamýšleli usadit se v jiné zemi?

Původní záměr rodičů byl usadit se v Itálii, kde žije velká komunita Číňanů, ale reference sousedů, kteří se odtud vraceli, nebyly příznivé, a proto se rozhodli pro Prahu.

Nikoho jsme tady neznali, vaše kultura nám nic neříkala, česky jsme neuměli. Začali jsme proto vytvářet pouta nejprve v rámci rodiny, později mezi rodinami čínské komunity. Skoro každý Číňan, který přicestoval do České republiky začal podnikat v restauratérství nebo v obchodě s textilem. Patří to k naší národní tradici. Chovali jste se k nám slušně, jak říkáte - neházeli jste nám klacky pod nohy.

Jak vám šla, Petro, čeština?

Ze začátku to nebylo nic moc, nastoupila jsem hned do první třídy základní školy, ničemu jsem nerozuměla. Některé děti se mně posmívaly, nadávaly do různých „čing-čongů“, že mám šikmé oči. Měla jsem o to větší motivaci se váš jazyk rychle naučit. Ale brzy se to zlepšilo. Pamatuji se, že ještě ve druhé třídě mně čeština dělala starosti, ale ve třetí jsem již rozuměla prakticky všechno. Změnil se i vztah dětí ze třídy ke mně. Tím, že jsem se naučila česky v ranném věku, nečinil mně ani problém to vaše skloňování, odlišné koncovky, kdy co použít. Gramatiku celkově máte složitou. Angličtina mně později šla mnohem lépe, protože je z tohoto pohledu mnohem jednodušší.

Dodatečně si uvědomuji, že kdyby nějaké české dítě navštěvovalo čínskou základní školu, také by se mu spolužáci posmívali, že je bílý a neumí čínsky. Ne všichni lidé se dívají na Asiaty přívětivě, ale jsou to spíše výjimky.

Ze své vlastní průvodcovské praxe vím, že vietnamské děti patří k premiantům třídy, nejlépe a snadno se učí. Platí to i o čínských dětech?

Ano, já jsem například vystudovala gymnázium se samými jedničkami. Pár krát jsem přinesla domů na vysvědčení i několik dvojek a rodiče mě nabádali k lepšímu výsledku. Ale když viděli, jak se snažím, byli na mě hodní a ne tak přísní.

Máte již české občanství?

Ne, mám tady trvalý pobyt.

Rodiče již mají české občanství, já o něj zatím neusiluji, i když cestování s českých pasem po světě by jistě bylo jednodušší. Někde jsem se dočetla, že máte devátý nejužitečnější cestovní pas na světě, můžete se bez víza dostat do více než 180 zemí světa! Cestování do Číny s čínským pasem je však zatím výhodnější. Čína zatím neumožnuje mít dvojí občanství – čínského se ale zatím nechci vzdát.

Jistě se to v brzké době změní, již na škole nám vštěpovali, že existuje přímá závislost mezi bezvízovým cestováním a svobodným investováním, která svědčí o výhodách otevřené politiky a vzájemně výhodných obchodních dohod. Je to dilema.

Jak často se dostanete do Číny?

To je různé, každý rok jinak, v předchozích letech jsem jezdila do Číny alespoň se dvěma čínskými skupinami a po skončení cesty po Číně jsem zajela za prarodiči, letos jsem se do Číny nepodívala. To víte, oběma babičkám z otcovy i maminčiny strany je přes 80 let, dědové bohužel již zemřeli. Příbuzných máme v Číně více, ani je nestačím objezdit. Mnoho Číňanů jezdí do Číny na svátky – jednoznačně vedou oslavy Čínského nového roku. Hodně z nich však tady tvrdě pracuje a na poměrně dlouhou a nákladnou cestu nemají dostatek času ani finančních prostředků. Ale ano, lepší se to, jen kdyby letos nepřišla ta pandemie!

Vracím se do Číny ráda, zvláště když mohu Čechům ukázat krásy naší země.

Existuje něco, co vám na Češích vadí a nemůžete se s tím smířit?

Myslím, že ne. Občas vám chybí přátelské chování k zákazníkovi, příliš často se mračíte, více nadáváte na poměry, býváte častěji vystresovaní. Ale v zásadě jste více čitelní než Číňani, dovedete si ze všeho dělat legraci – to Číňan neumí. Taky se tolik nedíváte na to, kdo má jakou práci, kolik si vydělá, v čem chodí oblečen, prostě jak je bohatý. Většinou jste ale milí, vstřícní a chováte se přátelsky… a máte toho svého Járu Cimrmana, to my nic takového nemáme (smích).

Jo vidíte, přece něco – příliš dlouhé lhůty na úřadech, u lékaře, na policii čekám příliš dlouho. Některé české úřednice se někdy dívají na Asiaty skrz prsty, zvlášť, když ještě neumí česky. První dojem však udělá své a následné jednání již je v pořádku. Také dnes není problém mít s sebou tlumočníka nebo českého kamaráda.

Ale je fakt, že když už na mě přijde řada, většinou se zákazníkovi věnujete více pečlivě, abychom věc opravdu pochopili. To u nás není. Šup, šup a nazdar (smích).

Vždycky jste si poradila sama, nebo jste někdy vyhledala sociální služby?

Ta možnost existuje? A kam se obrátit?

Vlastně nemyslím si, že bych něco takového potřebovala. Nejprve jsem byla pod ochranou rodičů a brzy jsem si vystačila sama. Myslím ale, že třeba chudší rodiny by přivítaly pomoc státu, ale ani o ní neví. Dost často vlastně nemluví česky, bez tlumočníka jim stejně nikdo nepomůže. Když Číňan potřebuje pomoc, obrátí se na někoho, komu věří. Navíc, nemáme moc času – pracujeme.

Jistě víte, že v Praze existuje Krajanského sdružení Číňanů žijících v ČR?

Ano, slyšela jsem, ale nechodím tam. Ale občas čtu Česko-čínský žurnál, zpravidla tam naleznu množství nových informací, z nichž některé neznám. Jsou populární a mají dobrou pověst – vychází dvakrát měsíčně již řadu let. Pro lidi, kteří neumí (dobře) česky, je to dobré vodítko. Novin vychází více, některé se však dají sehnat jen na ambasádě nebo v Sapě.

Kolik tady vlastně žije vašich krajanů?

Oficiálně cca 6000, dlouhodobý pobyt má většina. I když mnoho Číňanů sem přišla z města Fu-Čou a jeho okolí, tak tady potkáte Číňany ze všech oblastí Číny.

A domluví se mezi sebou?

Většina Číňanů mezi sebou používá v písemném projevu standardní čínštinu založenou na pekingském dialektu, ale když spolu hovoří, ne vždy se domluví.

Dočetl jsem se, že řada čínských důchodců jezdí do Česka se trochu ochladit před paprsky horkého čínského slunce, zvlášť pokud pocházejí z jižních provincií.

Je to tak. Někteří rodiče úspěšných českých podnikatelů rádi tráví letní měsíce v Praze a na jiných místech Evropy. Je zajímavé, že často mají svůj dlouhodobý pobyt hlášený v Číně, ale do Evropy přijíždějí jenom za rekreací.

Líbí se vám naše kultura?

Určitě. Vždyť se musím neustále vzdělávat, abych poskytla čínským turistům pokud možno aktuální a úplné informace. I když je vaše kultura natolik odlišná od té naší, je vzrušující do ní neustále nahlížet. Teď, když je ale vše zavřené, je přísun informací složitější.

Ale ne zdaleka každý Číňan se o kulturu zajímá. A o politiku již vůbec ne.

Zajímáme se o to, co se děje u nás v Číně, ale nebývá to pravidelně. Informace získáváme hlavně z internetu, papírové noviny moc nečteme, ani se nedíváme tak často na televizi – kromě čínských filmů, pochopitelně.

Cítíte se dnes po tolika letech začleněna do české společnosti?

Nemám s tím problém, mnohé se zlepšilo právě se znalostí češtiny, to už bylo dorozumívání snazší, a leccos jsem pochopila. Češi jsou přece jenom na cizince a Asiaty zvláště tady v Praze více zvykli, vidí, že jim nikterak neubližujeme. Kdybych teď žila v Číně, myslím, že bych to měla horší. Ano, cítím se již více jako Češka. Ale je to také o tom, že se více přizpůsobuji českým zvyklostem. Mnoho českých firem hledá Číňany na komunikaci, protože chtějí v Číně podnikat. A obráceně – stále více Číňanů podniká tady v Praze a hledají schopné pracovníky.

Pociťovala jste někdy rasistické chování ze strany Čechů nebo jiných cizinců?

Myslím, že s rasismem přímo ne, ale občas nepříjemným chováním na základní škole. To víte, že jsem zažila nějakou tu rvačku, ale na základce to bylo normální a nemyslím si, že to bylo kvůli mé odlišné barvě pleti. Na střední již ne, mnoho českých spolužáků se naopak se mnou rádo bavilo, protože jsem jiná a moje vyprávění jim často připadalo exotické.

Jak vycházíte s vietnamskou komunitou?

Je pravda, že si nás občas pletete nebo mezi námi neděláte rozdíl, ale nám to nevadí.

Někteří jste nepochopili, že jsme o něco větší než Vietnamci a někdy i trochu světlejší (Petra vstává od stolu a při tom ukazuje, jak je vysoká – poněkolikáté se je směje).

Vietnamci jsou u vás delší dobu než my, často tady studovali jejich rodiče, jsou více čeští než my, nemáme s nimi problém. Kamarádíme se, to ano, ale nesmíme se bavit o politice. Děti, no často mladé dámy a pánové, mluví bezvadně česky bez akcentu, jsou úslužní, dávno se přestěhovali z plátěných krámků do kamenných obchodů, někteří již zaměstnávají Čechy.

Někteří Vietnamci nás však nemají rádi, myslí si, že jsme chudí, a proto hodně Číňanů nadává na Vietnamce. Setkala jsem se s mnoha případy, kdy vietnamští muži byli svým ženám nevěrní, měli milenky, a jejich ženám to nevadí… ale to je vlastně mezi vámi také (smích). Moc už nejsou tradiční, podobně jako mladí Číňané.

Máte pravdu. V mé rodné vísce, která má nějakých 1700 obyvatel, nedávno Vietnamci otevřeli již čtvrtý obchod – mají otevřeno od rána do noci, sedm dní v týdnu, zatímco z českých obchodů má v sobotu otevřen maximálně COOP.

Změnil se hodně váš život během pobytu v Česku?

Ale ano, ono se to nezdá, ale člověk postupně převezme některé vaše zvyklosti. Vaše prostředí nás kultivuje, při vstupu do místnosti zdravíme, nekřičíme tolik na sebe, třídíme odpad, nepřecházíme na přechodu na červenou. Také více odpočíváme, zvláště my mladí se snažíme po vašem vzoru více užívat života. V Číně se žije, pracuje, mluví rychle. Již jsem zmiňovala, že u nás je velká konkurence a zaměstnavatel se pomalejšího zaměstnance rád zbaví.

U vás je větší pohoda. Lidé mezi sebou během práce promluví i o osobních věcech, případně si zařídí zcela soukromou věc, to se v Číně stát nemůže.

Osobně jsem tady celkově zpomalila, mám den rozdělený na jasné části – práce, odpočinek, zábava. Zmiňovala jsem, že o víkendech jezdíme s kamarádkami na výlety po Čechách, někdy i do zahraničí.

Číňané často nemají dlouhodobější životní cíl, soustřeďují se jen na to, jak rychle vydělat peníze, nějaká dovolená ve vašem stylu je moc nezajímá, kromě cest do Číny. Jen samá práce, práce a zase práce!

Petro, jaké jsou vaše plány do budoucna?

Ráda bych se i v budoucnu vracela do své rodné vlasti jako průvodkyně, vozila tam Čechy a provázela své krajany nejen po Praze, ale postupně i po dalších vyhlášených evropských městech. V Čechách se mně líbí, ráda bych tady zůstala. V Číně je obrovská konkurence a vlastně nevím, co bych tam dnes dělala. Vědomosti, které jsem získala tady, bych tam neuplatnila. V Praze je bezpečno, město je velice krásné, dnes je výhodné umět česky a čínsky, dá se s tím dobře uživit a vydělat dobré peníze.

Některé mé kamarádky berou Prahu jako přestupní stanici směrem na západ, ale moc jim nevěřím. Hodně Číňanů, kteří to zkoušeli v Itálii, Holandsku a dalších západoevropských zemích, neuspělo a přijeli k vám. Já se u vás cítím dobře.

Miroslav Hrdlička