Jak se žije Číňanům v Česku? Vyzpovídali jsem jednu z nich – 2. část

V předchozí části jsem vám představil mladou slečnu Čang Wu, která žije od roku 1998 s rodiči v Praze a dnes se živí průvodcováním čínských skupin po Praze a cestami s Čechy do Číny. Přiblížili jsme si, jak se sem dostala, dozvěděli se něco o jejich rodičích. Dnes si povíme více o životě Číňanů usazených v Česku, s kým se stýkají, jak a které svátky slaví a jak vypadá jejich domácnost.

Schází se rodiče v Praze se svými krajany?

Moji rodiče se neschází tak často, ale přesto občas spolu zajdou třeba i na společné nákupy. Ale velice často řeší chod restaurace – jak a co vylepšit, jaká lepší jídla zařadit. Schází se třeba celé rodiny, které se znají dlouhou dobu. Chvíli však trvá, než rodiče přijmou někoho nového mezi sebe. V Praze se konají i různé společenské akce, které pořádají různé asociace, ale těch se nezúčastňujeme.

Vždycky se ale schází na vaše Vánoce, kdy má většina obchodů zavřeno a je přece jenom trochu více času na setkávání. Schází se celé rodiny, muži hrají třeba karty a ženy se mezi sebou baví. Někdy se během vánoc odehrávají svatby.

A jak je to s vámi?

Ale ano, my mladší se scházíme i několikrát týdně, jdeme si sednout někam na kávu nebo na večeři, třeba do restaurace mých rodičů. Také neustále řešíme, jak vylepšit náš byznys, často řešíme peníze. I já se snažím myslet na podnikání, kamarádky ještě často studují, ale studium se při našich setkáních moc neřeší. Držíme spolu, dodržujeme vlastní tradice a při tom přijímáme i některé prvky z vaší kultury, pokud nejsou v rozporu s těmi našimi.

Číňané vytváří v Česku téměř neviditelnou minoritu; není jich tady zase tak málo, ale moc se nedruží. Není to jen tím, že mnozí neumí česky, ale hodně pracují, nemají tudíž mnoho volného času pro sebe, natož poznávat českou komunitu. Kolektivně se slaví nejenom velké svátky, ale i drobné úspěchy v podnikání, narození dítěte, otevření nového byznysu apod. Kontakty mezi sebou udržujeme i telefonicky, přes internet, častá je komunikace přes Skype, nebo Weibo nebo Wechat - čínské obdoby facebooku.

To jsem si všiml, když přijdu do čínské restaurace, uvítá mně na stěně scéna z některého čínského filmu a pracovníci, pokud zrovna neobsluhují, jsou navěšeni na svém chytrém telefonu.

Zúčastnila jste se čínské svatby v českém prostředí?

Ano, jednou jsem na takové svatbě byla. Oficiální část se odehrává na čínské ambasádě, následná hostina bývá obvykle ve vyhlášené pražské restauraci Peking nebo Garden.

Přišlo asi sto lidí, na hostinu bývá přizván i čínský oddávající. Před námi měli svatbu Vietnamci a těch bylo více než pět set. Hostina začíná již v brzkých odpoledních hodinách, kdy se schází hosté.

Novomanželé dostávají během odpoledne vtipné úkoly, které mají řešit – třeba poznávání nevěsty podle kotníku (nebo ženicha podle hýždí), všichni se pochopitelně u toho baví. Je zvykem dávat jako svatební dar peníze – hosté je přinášejí v červené obálce, někdy se jedná o poměrně velké částky – desítky tisíc korun. Novomanželé zapisují, kolik jim kdo dává, na obálce je uvedené jméno rodiny. Příště by měli dát podobnou částku i oni jim, až se bude někdo z jejich rodiny ženit nebo vdávat.

Jak je to se smíšenými česko-čínskými páry – přibývá jich?

Ani ne.

S rostoucím počtem Číňanů v Česku pochopitelně přibývá i počet sňatků. Vše odstartoval první pár, který uzavřel sňatek v roce 1995, ovšem ani čtvrt století poté není svatba smíšených čínsko-českých párů běžnou záležitostí. Číňané se do svateb s českými partnery zatím moc nehrnou. Obecně platí, že více Číňanek má českého manžela než obráceně; čínského manžela, který by si vzal Češku vlastně neznám. Ale kdo ví.

Petro, vzala byste si nějakého českého kluka za muže?

Vaši kluci se mně líbí, pokud bychom měli podobné záliby a rozuměli si nebyla bych proti. V Číně však svatba nebývá záležitostí jenom té dvojice, ale do akce se zapojí celé rodiny - manželé by si měli rozumět i s rodiči toho druhého. Bylo by ideální, kdyby můj případný partner uměl čínsky, to by bylo velké plus. Hodně Číňanů je také hodně žárlivých, často ještě převládá přesvědčení, že žena by měla být více doma. Také je pravda, že čínské ženy jsou pracovitější než ty vaše a drží se doma. Češky jsou více nezávislé, mají rády více svobody, často se stýkají s dalšími muži, ne vždy jen pracovně, a to někteří muži u nás neskousnou. Jsou často krásné navenek, ale jiné bývají uvnitř.

Kdybyste si přivedla domů českého kamaráda, jak myslíte, že by reagovali rodiče?

Moji rodiče jsou poměrně moderní a tolerantní, žijí v Čechách již poměrně dlouho a ledacos tady okoukali nebo dokonce převzali. Myslím, že by nebyli proti.

Ale ještě vážný vztah neplánuji. Chci si užívat života, hodně cestovat, vozit vaše turisty do Číny a přibližovat českou kulturu Číňanům.

A co české kamarádky? Máte mezi nimi přátele?

Českých přátel mám poměrně hodně. Scházíme se pravidelně v různých čajovnách nebo klubech, někteří mně pomáhali i s češtinou, když jsem se jí učila. Žiju tady přece jenom už delší dobu a dobře si s nimi rozumím. Když má někdo svátek nebo narozeniny, obvykle ji slavíme v naší restauraci. Už jsme párkrát vyrazili i na výlet po Čechách. Bylo to příjemné rozptýlení.

Rodiče se scházejí s Čechy podstatně méně, vlastně jenom jako se zákazníky, když přijdou do naší restaurace na oběd nebo večeři.

Dáváte si nějaké dárky? Co je vhodným dárkem pro druhé?

Jednoznačně jídlo. Naopak nic ostrého – žádné nože, nůžky, napichovátka a podobně. Symbolizují ukončení (odřezání) vztahu. Také nedáváme Číňanovi nic, co je násobkem čtyř – to jsou smolná čísla a můžou dokonce v krajním případě přinést i smrt. Obdarovaný vždy přijímá dar oběma rukama a může jej odmítnou – dokonce i několikrát.

To jsou mi věci (můj smích)

A jaká jsou naopak ta šťastná čísla? U nás to je třeba sedmička? Třináctku a pokud je ještě v pátek, považujeme za nešťastnou.

Osmička a devítka.

Jaké to je u vás doma? Máte tradiční čínské vybavení domácnosti nebo již převažují české prvky?

Rodiče v posledních letech dost investovali do vybavení domácnosti.

Až do nedávné doby jsme měli zařízenou domácnost velmi skromně – hlavně, aby bylo kde spát. Za vybavení bytu se moc neutrácí, většina čínských domácností má sice skromné, ale podobné vybavení, jako to vaše. Nemáme třeba vybavenou kuchyň, stravujeme se v naší restauraci, kde máme i veškeré kuchyňské vybavení. Starší lidé mívají v bytě různé čínské uzly štěstí, nějaké sošky nebo konvičky a misky na čaj, u dveří oblíbené lampiony štěstí, na stěnách čínské obrazy.

V některých bytech stále ještě žije více rodin po hromadě. Buď nemají dostatek peněz na vlastní bydlení, nebo jen nechtějí utrácet za bydlení. Berou to tak, že se v bytě vlastně jenom vyspí a celý den se věnují svému byznysu, bydlení si vlastně moc neužijí. Pokud má naopak některá rodina jen trochu větší byt, snaží se jednu místnost pronajmout.

Číňané obecně hodně dbají na to, aby měli hlavně dostatek jídla, jedí opravdu hodně a vybavení domácnosti až tak moc neřeší. Ale už jsem si zvykla na ty vaše snídaně a někdy si dám chleba nebo rohlík s máslem, kafe nebo čaj. U vás máte hezky zařízené byty, často se spoustou věcí, které ke svému životu ani nepotřebujete. Ale třeba máte taky bazény, často trávíte čas u televize nebo návštěvou koncertů, divadel nebo procházkou po Praze apod.

Číňané nechodí na procházky jako vy. Doufejme, že se to brzy změní. O víkendu však někdy rodiče restauraci zavřou a jdeme do parku nebo se vykoupat do bazénu. Teď je to však jinak, není skoro kam chodit.

Podporujete prarodiče?

Pocházím z oblasti, ve které mají prarodiče hodně dětí, můj otec má tři bratry a dvě sestry, u matky to je obráceně – tři sestry a dva bratry. Většina z nich se má velmi dobře, ale přesto mí rodiče posílají do Číny každý rok několik desítek tisíc korun, podle toho, jak úspěšný byl rok. Obecně platí, že ten z rodiny, kdo se má nejlépe, tak podporuje své příbuzné v Číně, kteří již nepracují, případně jsou nemocní. Částka přes 50 000 korun bohatě stačí na jejich život. Podpora rodiny ve stáří je u nás normální, trochu mě zaráží, že tady tomu vždycky tak není.

V Číně máme více zakořeněnou úctu ke starším, které respektujeme a považujeme za moudré – rodina je pro nás důležitější než jednotlivec. Přestože se v poslední době stále více ohlížíme za vaší západní kulturou, některé hodnoty přetrvávají – i v moderních rodinách konzultujeme svá rozhodnutí se staršími, i když poslední slovo míváme již jenom my.

Slavíte v Čechách některé čínské svátky?

Ano, všichni tady slavíme Čínský nový rok. Uklidíme domácnost – pak už se nesmí uklízet, abychom nesmetli štěstí, které přináší každý nový rok. Byt vyzdobíme, okolo dveří a sloupů dáváme červenou výzdobu se znaky štěstí. Sejde se rodina, příbuzní, dobří známí, uvařím dobré tradiční jídlo a koná se velká čínská hostina Máme bohatě vyzdobený stůl, nesmí chybět mandarinky a sladkosti. U televize koukáme na některý z čínských novoročních pořadů, děti dostávají červené obálky s penězi. Známí se vzájemně zvou na jídlo. Občas pouštíme petardy k odhánění zlých duchů, ale letos máme smůlu. Svátky trvají několik dní. V posledních letech Číňané pořádají v posledních letech oslavy Čínského nového roku, konají se vystoupení na Staroměstském náměstí nebo na pražském Výstavišti v Holešovicích, případně v Obecním domě. Ale letos z toho bohužel nic nebude. Novoroční oslavy završuje Svátek luceren.

A co další svátky?

Slavíme i další svátky, třeba Svátky středu podzimu, na které kupujeme tradiční měsíční koláčky, dají se objednat v čínských obchodech v Sapě. Ty rozdáváme známým jako dárek.

Svátků, které bychom měli slavit, je mnoho, ale slavíme jen některé. Třeba Svátky čistoty a jasu - odpovídají vaším dušičkám, příležitost uctít naše předky, v Číně se při této příležitosti čistí hroby, tady je však neslavíme.

Už i v Praze na Vltavě se slaví Festival dračích člunů (Duan Wu), slavnost se odehrává v květnu podle lunárního kalendáře na oslavu jednoho z nejznámějších čínských básníků Čchü-jüana, v podtextu oslav je věrnost a láska k rodičům.

Poznámka: první velká básnická osobnost Číny žila v letech 340-278 před naším letopočtem. Jeho básně formálně vycházejí z lidových písní se silnými autobiografickými prvky deziluze, zklamání a zoufalství, a jsou inspirované tradicí šamanismu; některé básně vyšly i v Česku - Z Čchunských písní, nakladatelství BB art 2004.

Čínská komunita není v Čechách ještě zdaleka tak zformovaná, vietnamská je větší, ale díky obchodním stykům se dynamicky rozvíjí.

V předchozích letech obrovsky narostl počet čínských turistů v České republice, nejen díky čínským filmům, které se zde natáčely, navýšil se počet přímých leteckých linek.

A co české Vánoce?

Trochu jsme si zvykli, míváme v restauraci malý vánoční stromeček, ale letos jsme výzdobu omezili, když je všude zavřeno. Užíváme si hlavně volna, více jíme, dáváme si dárky a posíláme známým přes sociální sítě spoustu fotek.

Jak vnímáte rozdíly v životě české a čínské rodiny?

Už jsem to říkala – umíte si více užívat života. U vás se rodiče dětem hodně věnují, zapisují je do různých zájmových kroužků, sportují s nimi, chodí společně třeba hrát tenis, jezdí na kole, vezmou je k moři, často do exotické ciziny. Nějaká delší dovolená, moře, cykloturistika nebo v zimě lyžování u nás zatím nepřichází v úvahu. Stále se pracuje.

Projevuje se rozdíl výchovy rodičů ve vztahu k jiným dětem?

Na vzdělání rodičů hodně záleží; ti kteří mají třeba jen základní vzdělání sami často nedbají na výchovu svých dětí a ty často nedokončí ani střední školu a jdou vydělávat peníze. Ale neplatí to obecně, přibývá generace vzdělanějších rodičů a ty více dbají, aby se jejich děti dobře učily a někam to v životě dotáhly.

Když jste ještě nechodila do školy, také na vás rodiče uplatňovali přísný metr?

Ale vůbec ne, rodiče bývají k malým dětem shovívavější, mají za to, že ničemu nerozumí, jsou závislí na matce, je třeba o něj pečovat a uspokojovat jejich bezprostřední potřeby.

Až když jsem začala chodit do školy, tak se to změnilo a velice rychle přešlo k tomu, jak se starat o starší pra/rodiče a o zakotvení své sociální role.

U vás je vztah rodičů s dětmi často založen na přátelské bázi, rodiče často vystupují v roli starších sourozenců. Děti jsou vychovávané k větší samostatnosti. V Číně rodiče dětem plánují celý den a vlastně celé mládí až na vysokou školu, děti si mnoho svobody neužijí. Chtějí o nich mít zkrátka celý den přehled. Čínské děti tak zpravidla vyspívají později než ty vaše, utvářejí si svůj názor později a nebývají tak samostatné. I ve škole tady máte volnější režim, není tolik domácích úkolů na doma a české děti mají více volného času.

Je pravda, že se to mění – v Česku přibývá strach před vnějšími nástrahami, kontrola dětí je však díky mobilům snazší než bývala dříve.

Co vnímáte jako výrazné čínské plus?

Že se Číňané bez výjimky starají o rodiče, to tady v Čechách není zdaleka tak zakořeněné. Úcta ke (starším) rodičům je v Číně automatická. Děti nejsou na své rodiče tak drzé, jako tomu je u vás, kde děti mají velkou volnost a stává se, že toho zneužijí – alkohol, kouření, drogy,… Častější jsou u vás rozvody.

Co třeba stravování?

Způsob stravování je u vás jiný. My jsme zvyklí mít alespoň dvakrát denně velké teplé jídlo, při kterém jíme dohromady. Každý má svou misku, do které si nabírá jídlo ze společných mís. České děti dostanou na svůj talíř jídlo jen pro sebe. Hodně pijeme teplou vodou a teplé nápoje. Pomáhá to pro lepší trávení a celkově je to zdravější pro organismus.

Zaznamenal jsem při naší společné návštěvě Číny nonverbální projevy úcty při jídle a na veřejnosti.

Není vhodné smrkání na veřejnosti. U nás se to považuje za neúctu k ostatním. Vidím, že v Čechách je to celkem normální.

U nás nebývá obvyklé říhání a srkání při jídle. Rodiče napomínají své děti, aby to nedělali, ale vy to tolerujete?

Je to tak. Obé je výrazem toho, že nám chutná. Ale mladší generace se už více přizpůsobila evropským poměrům a s projevy při jídle „se krotí“ (smích).

Jste více emotivní než Češi?

Na první pohled to možná není tak vidět, emoce nedáváme příliš navenek. Vím, že nás tak vnímáte, dáváte nás vizuálně a emociálně do jedné škatulky, podobné rysy obličejů… ale u nás to je směrem k vám podobné. Také moc nerozlišujeme.

Zatímco vy si vyříkáte některé důležité věci face to face a díváte se přitom jeden druhému do očí, u nás nebývá zvykem se dívat při rozhovoru druhému přímo do očí - bývá to dokonce nezdvořilé. Často nedostanete na přímou otázku jasnou odpověď. Dotazující se často schová za „názor kolektivu nebo zájmu rodiny“, který preferuje před vlastním názorem. Nečekejte, že z mimiky Číňana vycítíte jeho rozpoložení – je schopen vám říct i nepřiznivou zprávu s úsměvem na rtech. Číňan se zkrátka jen snaží uchovat si svou tvář.

Všiml jsem si vaší gestikulace během našeho rozhovoru. Když mluvíte o sobě, často si ukazujete na špičku vašeho nosu.

Ano, to patří ke komunikaci. Ale když budu mluvit o vás, nebudu ukazovat na špičku vašeho nosu, to je nezdvořilé (smích).

Co jsem vyloženě neměl rád u své tchýně bylo její podávání rukou na způsob „leklé ryby“. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat. Ale když jsme se dnes vítali, váš stisk byl pevný.

Někteří Číňané tím dávají najevo určitou noblesu, lehký dotyk ještě neznamená, že si toho druhého neváží. Bývá však obvyklé, že si potřesou rukou obchodní partneři, lidé stejně si rovní, níže postavený člověk by měl vůči výše postavenému mírně sklonit hlavu.

Navazujete rádi kontakty s druhými osobami?

Myslím, že ano. Jsme přátelští, vnímaví a zdvořilí – otevřeni k novým kontaktům, pokud cítíme, že i druhá strana se k nám chová dobře. Pokud nastane nějaký problém v komunikaci, vždy začneme hledat chybu na naší straně. Vychází to opět z našeho přesvědčení, že člověk ztratí svou tvář v případě, že se sám dopustí chyby a to dokonce i v případě, že se provinil někdo jiný. Neradi se dostáváme do nepříjemných situací, snažíme se jim spíše předcházet.

Co vaše sebevědomí?

Číňan spíše vychválí práci druhého než vlastní. Nemáme vlastní přehnané sebevědomí, vždy se snažíme držet názoru kolektivu před naším, pokládáme to za dobrý mrav.

A co vy, Petro?

Snažím se dělat průvodce, pokud možno movitým Číňanům, pochopitelně, ale neopovrhnu ani běžnými Číňany - kteří nejsou chudí. Když už se někdo vydá do Evropy, nemůže být přece chudý (úsměv). Již jsem to říkala: moc ráda bych si zahrála i v nějakém našem filmu, který se tady zase bude natáčet, čínští filmaři jsou v Česku vítáni, ale poslední rok nebyl vůbec příznivý… natáčení však obvykle trvá několik měsíců a mohu si přijít na slušné peníze.

Řekněte, Petro, závěrem, jak byste charakterizovala váš národ?

Je nás skutečně hodně – každý 5. člověk na této planetě je Číňan. A nežijeme jenom v Číně, mnoho Číňanů žije na Tchaj-wanu, v Americe, na všech kontinentech. I když tady v Česku nás není mnoho, máme svoji osobitou kulturu a soudržnost. Ať žijí Číňané kdekoliv na světě, snaží se zachovat si svoji „čínskost“, dodržují tradice, mají úctu ke vzdělání.

Nyní po zrušení politiky jednoho dítěte je téměř jisté, že se budeme rychleji rozrůstat než doposud. I když je pravda, že mnohé čínské rodiny již dávno přijímají jako normu mít jedno dítě. Stále platí, že je ideální, když se narodil chlapec, jehož úkolem bylo zachovat rod, protože dcera odešla po svatbě do rodiny svého partnera. Dnes už to úplně tak nevnímáme. Také nám ubývají pracovní síly v produktivním věku, i čínská populace stárne, i když ne tak rychle jako u vás v Evropě. Výrazně disproporční je poměr mezi muži a ženami v produktivním věku.

Víte, naše mentalita je hodně ovlivněna konfuciánstvím – smysl pro povinnosti, pracovitost, šetrnost, zdvořilost k jiným lidem, zvlášť ke starším a k rodičům. Také přirozeně přijímáme naše autority jako přirozené vůdce a jsme zdvořilí k jiným lidem.

Miroslav Hrdlička