Zpěvy staré Číny povznáší na duchu i v dnešní době

Žijeme ve zvláštní době, kdy si mnohdy bezcennou novou knížku vytištěnou na křídovém papíře můžeme koupit často za přemrštěnou cenu v knihkupectví anebo navštívit antikvariát a hodnotné a nadčasové dílo si pořídit za naprosto lidovou cenu.

Já dávám už od svých studentských let přednost právě prodejnám starých knih, často jsem si nosil domů stohy zaprášených svazků, které jsem rád četl a poté s nadšením prezentoval svým přátelům. Nedávno jsem v maličkém pražském antikvariátě narazil na tři básnické sbírky čínských veršů, kdysi dávno vydané básníkem, překladatelem a publicistou Bohumilem Mathesiem, které jsou zatím nejobšírnější antologií čínské poezie v češtině. Objevil jsem básnické sbírky Zpěvy staré Číny, Nové zpěvy staré Číny a Třetí zpěvy staré Číny (Melantrich, 1949) a můžu potvrdit že tyto básně, mající v sobě esprit starých dávných časů, zasazených mnohdy do přírody, tedy do vysokých hor nebo rozlehlých pouští, jsou inspirativní a mají schopnost povznášet ducha a mysl i v dnešní době.

Zmíněné parafráze staré čínské poezie čili volná přebásnění textů básníků Li Po, Wang Wei nebo básně Tu Fu, míra jejich volnosti nebo spíše Mathesiova přebásnění jsou opravdu různorodé. Některé texty jsou přeloženy skoro doslovně, jiné naopak až tak volně, že téměř nelze identifikovat výchozí text. Samotný Mathesius čínským jazykem nevládl a jeho sinologické znalosti prý nebyly valné, Čína ho zajímala především z básnického hlediska. Zdrojem pro překlady první sbírky Zpěvů staré Číny byly tedy překlady cizojazyčné, namátkou německé parafráze Klabundovy, latinské překlady Zottoliho, každopádně Mathesius čerpal i z překladů anglických či francouzských. Na druhé a třetí sbírce básní spolupracoval se známým sinologem tehdejší doby Jaroslavem Průškem, který mu podle pamětníků jeho výchozí texty pomáhal doladit, dotvořit a který po básníkově smrti dokonce zasahoval i do textů jeho původních překladů.

Jak známo, básnická sbírka Zpěvy staré Číny se soustřeďuje zejména na milostnou a přírodní lyriku, nicméně obsahuje i verše se silným filozofickým podtextem a básně protiválečné. Zpěvy nové Číny se zaměřují především na angažované, politicky laděné básně Mao Ce-tunga. Svébytná a živá poetika těchto sbírek, jejich životní moudrost mnohdy vtipně zakódovaná do veršů způsobila tehdy, tedy v polovině dvacátého století, nejenom u nás ohromnou vlnu zájmu o Čínu a čínskou literaturu. Zmíněná básnická sbírka byla inspirací nejenom pro celou řadu překladů z čínštiny, jmenovat můžeme třeba slavné české básníky Františka Hrubína, Jiřího Žáčka, překladatele Oldřicha Krále nebo vzpomínaného sinologa Jaroslava Průška, ale i pro mnoho původních básnických děl a skutečně silně ovlivnila celou českou poezii druhé poloviny minulého století.

V této souvislosti nelze nevzpomenout na české básníky Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Jiřího Žáčka, Františka Hrubína anebo třeba na písničkáře Jaromíra Nohavicu. Dlouho jsem nevěděl, co tohoto dodnes lidového osamělého moravského barda s kytarou inspirovalo k napsání písně s názvem Vlaštovko leť, ve které mimo jiné zpívá: „Vlaštovko leť, přes čínskou zeď, přes písek pouště Gobi. Oblétni Zem, přileť až sem, jen ať se císař zlobí.“ Dnes to už vím, byly to pravděpodobně Zpěvy staré Číny. Ty byly mnohokrát vydány, a dokonce i mnohými umělci zhudebněny a přes své originální a trošku zvláštní postavení na pomezí překladu a vlastního díla patří tyto básně k vrcholným dílům české poezie dvacátého století.

Samotný Bohumil Mathesius, který se narodil v roce 1888 a zemřel v roce 1952 měl, jak už to u takových osobností bývá, poměrně zajímavý život. Studoval nejprve na pražské filozofické fakultě český jazyk a francouzštinu, poté učil na jednom pražském gymnáziu, a nakonec v roce 1914 byl nucen narukovat do první světové války. Krvavou světovou řež naštěstí přežil a po ní se aktivně věnoval kultuře a žurnalistice. Nejprve se stal členem výboru Společnosti pro kulturní a hospodářská sblížení s Ruskem, v letech 1926-27 spolupracoval s českými novináři F.X. Šaldou a Juliem Fučíkem na vydávání časopisu Tvorba. Spoluzaložil pak Literární noviny a v polovině třicátých let se stal dokonce jejich šéfredaktorem. Po druhé světové válce působil jako profesor pro ruskou a sovětskou literaturu na pražské Univerzitě Karlově.

Jeho parafráze staré čínské poezie jsou často básně relativně krátké, které přesto o sobě mnoho vypovídají. Většinou se zaměřují na jemné detaily, které je možné spatřit v přírodě, ať už se jedná třeba o kapku rosy, okvětní lístek, lotosový květ plující na hladině jezera nebo třeba jemné paprsky měsíčního svitu. Připomíná mi to fakt, že je dobře, pokud se člověk občas zastaví, uvědomí si sám sebe a dokáže obdivovat neopakovatelnou a jedinečnou krásu momentu. Když v sobě člověk najde schopnost si všímat i malých a naoko bezvýznamně působících věcí, které sice už dávno zná, ale znovu se nad nimi pozastaví, protože nás doprovází a zkrášlují nám celý život.

A také nás dokážou povznést na duchu i mysli v nelehkých časech, protože i to je možná i jeden ze smyslů psaní básní. Například jeden z nejznámějších básníků světa Li Po, jehož oblíbeným motivem básní byly obrazy slunečního nebo měsíčního svitu a velkou část jeho tvorby tvořila lyrika inspirovaná krásami přírody severní a jižní Číny, takto kdysi dávno veršoval ve své básni s názvem Věčná písmena: „V bambusech, čeřených větrem před mými okny, šumí vodopád. Lupínek květů švestkových za lupínkem na sníh pad – tak padají má písmena na papír. Oranží vůně vyprchá, jínění v slunci pohasne – jen písmena, jež tady maluji, jsou věčná. To vím já.“ Není k tomu co dodat, snad jen, přečtěte si zmíněné sbírky básní a možná si uvědomíte, stejně jako já, jejich nadčasovost a svůdnou krásu, ukrytou mnohdy v jemném okvětním lístku zlehka plujícího leknínu na průzračné hladině jezera obklopeného chrámy, tam vysoko v horách.

Radovan Rybák