Sestra moje Čína je vzácná nejenom pro svou upřímnou bezprostřednost

2021-03-01 18:27:39
Sdílej:

Domnívám se, že jednou z největších nesnází v kontaktu se zástupci jakéhokoliv vzdáleného cizího kulturního okruhu je jistá neschopnost instinktivně vnímat jejich duševní rozpoložení, jejich způsob myšlení a dobře jim porozumět. Není dobré si namlouvat, že když se s cizincem dobře bavíme na čaji o páté, že si již dokonale rozumíme. Jedinou cestou, jak překonat tuto pochopitelnou nesnáz, je zabrat se do kultury dotyčného národa, tedy především postupně se začíst do literatury nebo zaposlouchat se do hudby toho kterého národa, o kterém se nejenom chceme dozvědět více, ale kterému chceme i porozumět a pochopit ho. V literatuře a zejména v románech lze poznat jednotlivé typy lidí, jejich myšlení, chování, motivy k určitému druhu jednání a podobně. Posléze i v lidech kolem sebe nalezneme podobné postavy, podobné myšlenkové pochody, zjistíme, že se chovají obdobně v podobných situacích, které zručný a bystrý spisovatel ztvárnil ve svém románu. To vše vede k postupnému pochopení myšlení příslušníků jiných národů.

Další možností je začíst se do určité knihy, třeba i českého autora, který zemi, o které se chcete dozvědět více, na delší dobu navštívil a procestoval a který v cestopisně laděné knize popisuje běžný život místních obyvatel, jejich každodenní radosti i strasti, jejich pohledy a bezprostřední reakce na konkrétní situace, jež se v životě přihodí a podobně. Jedním z těchto odborníků na slovo vzatý je známý, dnes již bohužel zesnulý významný český sinolog Jaroslav Průšek, jehož kniha s názvem Sestra moje Čína (nakladatelství Družstevní práce, 1947) má přesně výše uvedené parametry, vhodné pro každého zvídavého čtenáře, který se chce dozvědět o Číně více a především se snaží tuto obrovskou zemi nejenom navštívit, ale především pochopit.

Samotný sinolog Průšek ve své knize již tehdy uváděl, že jsme stále daleko od doby, kdy bude možné podat ucelenou syntézu čínské kultury. Je zřejmé, že tato doba dosud nenastala. Samotné studie se i dnes mnohým z nás jeví jako úzké paprsky svítilny, které se nejistě a ostýchavě dotýkají a chvilkově osvětlují několik vybraných jednotlivostí a nemají schopnost osvítit a osvětlit celý tento rozsáhlý kulturní prostor. Možná i proto sinolog Průšek, když mluvil o některé pro něj známější stránce čínské kultury, používal poněkud chaotický způsob líčení se svým osobním záměrem toho, že hodlal v textu pro čtenáře zachovat onu upřímnou bezprostřednost, jak ji poznával on sám. „Při poznávání nejde jen o předmět, ale stejně – a mnohdy ještě více, o osobu poznávající a způsob, jakým se seznamuje s novými věcmi, zvláště v cizí oblasti,“ vysvětloval autor a dodal, že proto ve svých knihách hovoří tolik o lidech a o tom, jak na něj působili. Průšek skutečně raději zdůrazňuje osobní prvek svého poznávání, než aby budil falešné představy o tom, že to, co popisuje, je něco absolutně platného. Dokonce sympaticky naznačuje, že právě v Číně si uvědomil relativitu všech soudů a hodnocení, zvláště těch vědeckých.

Autor zmíněné knihy zdůraznil, že se nejedná o běžný cestopis, protože tento žánr je dle jeho slov mnohdy nudný a on hovoří v knize zejména o příslušnících inteligence, spisovatelích, básnících a nové literatuře, protože tyto oblasti poznal nejlépe a o nich se ve většině knih o Číně příliš nemluví. O nové čínské literatuře nebylo dosud v evropských jazycích napsáno ve své podstatě zhola nic, upozorňoval Průšek ještě i v druhé polovině dvacátého století!

Tento významný sinolog studoval čínštinu nejprve ve Švédsku, poté v německé Halle a Lipsku. Pobýval také dva roky v Číně a téměř tři roky v Japonsku. Studium v Číně mu umožnil tehdejší český Orientální ústav a studium v Japonsku stipendium japonské Společnosti pro mezinárodní kulturní styky. „Poznal jsem hlavní oblasti čínského života v Číně samé, ale i v jiných zemích. Cesta do Ameriky, kde jsem v letním semináři Kalifornské univerzity roku 1937 přednášel dějiny čínské literatury, mi doplnila obraz čínských čtvrtí v zahraničí,“ objasnil zdroje svých zkušeností Průšek a dodal, že pozoruje jistý zájem o čínskou kulturu, v minulosti tolik nepochopenou a věří, že právě Sestra moje Čína je jeho odpovědí světu, protože považuje čínskou kulturu za důležitou součást kultury světové, stejně významnou jako je například kultura antická. „Je to učení rozumného života, skromnosti a vyrovnanosti se světem, zahleděním se do krásy života, zásad žít a nechat žít,“ výstižně popsal Průšek, který pro ilustrace zmíněné knihy vybral cíleně jen umělecká díla čínská, tedy obrazy, ilustrace knih a podobně, protože byl přesvědčen o tom, že jsou pravdivější než třeba fotografie, neboť právě obrazy nám vypovídají o tom, jak Číňané viděli a chápali věci okolo sebe.

Samotný název knihy si Průšek vypůjčil a lehce ho pozměnil, a to ze sbírky básní ruského básníka a prozaika Borise Pasternaka s názvem Sestra má-život s tím, že tento název ho inspiroval a vystihuje jeho poměr k Číně lépe, než kterýkoliv jiný, který dlouho hledal a nenacházel. „Mám rád tuto zemi, je mi blízká jako sestra. Ale jako k sestře jsem k ní kritický, viděl jsem její bídu, znám její nedostatky. Byl jsem jí nadšen, zklamán a roztrpčen, ale nikdy jsem nemohl být lhostejný,“ vyjádřil svůj vztah k Číně Průšek s tím, že nemůžeme být lhostejní k tomu, co je nám blízké.

Průškova kniha pochopitelně stojí za přečtení i dnes, vzácná není jen svou bezprostřední upřímností, ale také spoustou zajímavých postřehů a zkušeností přetavených do poutavě napsaných příběhů, prostřednictvím kterých lze dalekou Čínu poznat a pochopit zase o trošku více.

Radovan Rybák