Byl kancléř Bismarck čínský komunista?

Za snad nejdůležitější osobnost pro vznik moderního sjednoceného Německa bývá považován nejdříve pruský kancléř, později, když došlo ke sjednocení Německa, tak kancléř Německého císařství Otto von Bismarck. Je nejvíce proslulý svou mocenskou politikou na mezinárodním poli. Jeho koncepce reál-politiky je dost možná hlavním východiskem k nastolení multilaterálního pořádku bez přílišné hegemonie ústředního impéria nebo agresivní aliance. Tento kancléř však nefungoval jen jako jeden z nejdůležitějších hráčů tehdejší mocenské domácí a zahraniční politiky. Pod jeho vedením se z Německa jako mávnutím kouzelného proutku v rekordně krátké době stala průmyslová mocnost.

Do té doby Německo fungovalo jako agrární dost feudální minulostí a aristokracií zatíženou zemí s nerozvinutým průmyslem a bez moderní tržní ekonomiky. Bylo jasné, že pokud se v zemi nevyvine funkční kapitalismus, bude zaostávat a i mocensky bude časem ze hry. Vývoj průmyslového kapitalismu ale v zemích jako Británie a USA trval generace a neobešel se bez řady vnitřních sporů. A v zemích, kam se dále šířil, to také přinášelo značně rozporuplný vývoj plný potíží. Divoce se šířící kapitalismus byl pro německý císařský dvůr a vrcholnou aristokracii tedy strašákem.

Značné problémy všude, kam kapitalismus čerstvě přišel, přinášela jeho nekomplexní vyvinutost. Tam, kde se vyvíjel po staletí, se spolu s průmyslem atp. vyvíjelo i pojišťovnictví a pracující lidé tam obvykle měli pojištění, když se dostali do problémů. Ale tak kapitálově náročný sektor jako pojišťovnictví schopné pokrýt potřeby dělnické třídy obvykle potřeboval určitý čas vývoje. A do toho v každé takové zemi vstupovali různé politické skupiny slibující různé často utopické vize sociální spravedlnosti.

A tak se do věci vložil Bismarck. Země potřebovala průmyslovou tržní ekonomiku se silným kapitálem, ale bylo vhodné vyhnout se otřesům, které s sebou divoká kapitalizace obvykle nesla. Proto Bismarck přišel s tím, co je považováno za první skutečně funkční socialistický systém. Systém, kde se kapitál a trh pěstoval jako kultivovaná rostlina, ne jako agresivní džungle, a přistupovalo se k tomu tak nějak: trh a kapitál je dobrý sluha ale zlý pán. Musíme se o něj starat a pečovat, aby dobře fungoval, starat o něj jako o sluhu společnosti ale nenechat jím společnost pohltit. Kdy tím pečovatelem o trh a kapitálové prostředí bude stát. Stát také zařídí, aby se rychleji rozvinulo to, co trh potřebuje, ale živelný vývoj by to přinesl pomaleji, než je třeba.

Říkalo se tomu státní socialismus – německy Staatssozialismus. To bylo svého času pro někdejší utopické socialisty dost velkými překvapením, neboť tehdy řada z nich chtěla zrušit stát, aby se bez něj zavedl socialismus. Bismarckův socialismus však nebyl jen snem, nýbrž – ač ne dokonale – tak opravdu fungoval. Stát převzal roli ve funkcích, jejichž vytvoření mělo v přirozeném vývoji zpoždění a zavedly se systémy zdravotního, úrazového, sociálního, penzijního aj. pojištění pomocí státu. Stát pomohl i partnerské spolupráci mezi pracujícími a kapitalisty a zavedlo se to, čemu teď u nás říkáme zákoník práce. Vznikla tedy sociálně tržní ekonomika se sociálním státem, který pečoval o rozvoj kultivovaně pěstovaného kapitálu spolu s blahobytem pro pracující a s dostatečně harmonizovanými vztahy mezi třídami.

A výsledek? Trh a kapitál se v Německu, kde byl opečovávaný státním socialismem, začaly rozvíjet zázračným tempem jako nikde jinde na světě a z Německa, které bývalo v porovnání třeba s Británií něco jako to, čemu dnes říkáme rozvojová země, se během několika desetiletí stal průmyslový obr, který tradiční líhně kapitalismu a trhu jako Británii nechal pozadu.

Ten úspěch neměl nijak extrémně dlouhé trvání. Německo se zvrhlo do korporativismu, kvůli němuž jeho osud poznamenaly dvě světové války, z nichž vzešlo jako poražené. Ale idea státního socialismu, kde si stát pěstuje kultivovaný trh jako zahrádku s harmonií mezi tržními aktéry včetně pracovního trhu, se sociálními institucemi a vůbec, kde je kapitalistický trh dobrý sluha společnosti, ale ne zlý pán v Německu přetrvala a rozvíjela se.

V poválečném Německu našla své uplatnění na vyšší úrovni. Německá sociálně tržní ekonomika stavěná za kancléře Konráda Adenaura a jeho ministra hospodářství Ludwiga Erharda postavená na metodách tzv. ordoliberalismu, čili státem kultivovaného skutečně svobodného trhu s volnou konkurencí, který nepokřivují monopoly a oligopoly, přivodila to, čemu se začalo říkat Německý hospodářský zázrak. Zase jako za Bismarcka tato nová ordoliberální forma státem kultivovaného kapitalismu se sociálně tržní ekonomikou, tady další stupeň Bismarckova státního kapitalismu, přivedla zemi k ekonomickému rozvoji, v němž válkou zdevastované Německo za sebou během generace nechalo daleko za sebou ostatní evropské země, které po válce měly se zachovalejšími ekonomikami lepší výchozí pozici.

Později se v Německu zase začal v čím dál větší míře prosazovat místo ordoliberalismu korporativismus, načež tempo jeho rozvoje se zpomalovalo a i celková funkčnost společnosti tím byla poznamenána.

Teď ale vidím další zemi státního socialismu s kultivovaně pěstovaným trhem a kapitálem, skutečnou sociálně tržní ekonomiku vycházející z tradic Bismarcka a využívající metod ordoliberalismu zavedených za Adenaura ministrem Erhardem – Čínu, která se rozvíjí tempem, na které všichni zírají v úžasu, jako zírali na Německo za Bismarck a později za Adenaura s Erhardem.

Když se podívám na čínskou metodu zlepšování tržního a investičního prostředí v zemi, vidím v tom jasně ordoliberlní metody budování kultivovaného trhu. Když vidím, jak se v Číně rozvíjí bankovnictví se spoustou rafinovaných mechanismů, aby bylo tržně funkční ale nezvrhlo se v líheň korporativismu, vidím jasný ordoliberalismus jako od Ludwiga Erharda. Ty snahy, aby bylo dostatek bank, aby si konkurovaly. Aby sloužily reálnému kapitálu, ale nenastolily nad ním nějakou formu finančního feudalismu, jak je to teď bohužel na Západě standard. Jak se o systémy elektronických plateb a transakcí v Číně musí dělit banky s telekomunikačními společnostmi, aby nad nimi nikdo nezískal přílišnou kontrolu a byla zachována zdravá tržní konkurence, tak vidím ordoliberalismus.

Když někdo v Číně začne nepatřičně zneužívat svého výsadního tržního postavení a naruší zdravou tržní konkurenci, dopadne jako tento měsíc Alibaba, po které skočili tržní regulátoři a napařili jí velice tučnou pokutu 2,8 miliard dolarů za narušení svobodného trhu monopolním chováním. Komunistická strana Číny si totiž volnou a férovou tržní soutěž mezi kapitalisty rozvracet nenechá, monopolizaci a kartelizaci nepřipustí, aby kapitál fungoval efektivně tj. konkurenčně, a postará se, aby státem kultivovaný kapitalistický trh byl pro společnost dobrý sluha a ne zlý pán.

Kdyby to Bismarck, Adenaur a Erhard viděli, byli by jistě hrdí, jak jejich model dále funguje zase v nesmírně úspěšně se rozvíjející zemi a svým kolegům čínským komunistům by blahopřáli, jak jejich odkaz úspěšně rozvíjí.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze