V Číně jsem byl jedenáctkrát a věřím, že se tam opět vrátím

Rozhovor s psychiatrem, spisovatelem a překladatelem MUDr. Janem Cimickým, CSc.

Jste známý český psychiatr, básník i spisovatel. Vaše knihy zavádí čtenáře mimo jiné také do Číny. Proč?

Můj zájem o Čínu začal už v dětství, když jsem dostal knížku ilustrovaných čínských pohádek, třeba příběh o žlutém čápovi či o střelci, co sestřelil slunce. Bylo v nich kouzlo něčeho vzdáleného a tajemného. A pak, později, mi o své cestě do Číny vyprávěla Jarmila Glazarová. Uskutečnila ji tehdy s Vlado Mináčem, slovenským spisovatelem a její zážitky byly ohromné. Vyprávěla mi o obydlích, vybudovaných ve sprašové zemi, o cestě do vnitrozemí i o setkáních s lidmi a já jsem si tehdy říkal (trochu závistivě), že to je škoda, že tohle se mi asi nikdy nepodaří spatřit. Ale osud rozhodl jinak, a tak jsem v roce 1996 společně se spisovatelkou Evou Kantůrkovou měl příležitost se do Číny poprvé podívat. A od té doby celkem jedenáctkrát. Projel jsem velký kus téhle krásné a rozsáhlé země a ty zážitky jsem potřeboval předat dál. Tak vznikly vlastně tři cestopisy, které jsem vydal, kniha pohádek a několik románů, které také využívají znalostí a zážitků z cest. Jak se říká, Čína se mi dostala pod kůži a je vedle Francie moje láska.

Jak vnímáte současnou Čínu?

Zaujalo mne především, jak rychle rostou moderní města, jak se rozvíjí fantazie architektů, což sice vede k jisté uniformitě světa, protože stejné moderní stavby mohou být stejně tak v Americe jako jinde po světě a mrzí mne, že s tím trochu mizí ta původní Čína, hutongy, i když chápu, že pokrok se nedá zastavit. Obdivoval jsem i rychlost, s jakou se tam staví velmi kvalitní silnice (a poněkud záviděl) a líbilo se mi, jak při těch stavbách se šetří příroda, překvapuje i využití slunečních panelů pro uliční či dálniční osvětlení, jak se zavlažuje střední pás mezi pruhy dálnic. Myslím, že na člověka tam zapůsobí, že nevnímá negativní energii, která by se projevovala při setkáních s lidmi. Okouzlila mne i snaha obyčejných lidí, jak se s námi domluvit a k mému překvapení, i rukama výmluvnými srozumitelnými gesty to šlo! Zaujalo mne i to, že vedle sebe stojí taoistický a buddhistický chrám a nekonkurují si, že jsou vzájemně tolerantní. Při cestách po čínském venkově se na mne přenášel zvláštní klid a vyrovnanost. Ostatně harmonie je přece základní program lidské psychiky! Vyváženost filozofie a života se ostatně projevuje i v osamělých pomníčcích přímo v polích, kde odpočívají ti, co to pole obdělávali…

Jak na Vás Čína zapůsobila?

Při těch cestách si člověk připadá jako houba, která do sebe nasává všechno, s čím se setká. Kdysi jsem si říkal, jak je možné, že v Číně by mohli rozumět Haškovu Švejkovi, když tam kniha vyšla v milionovém nákladu. A při setkání s Číňany, ať již to byli spisovatelé, anebo obyčejní lidé, jsem pochopil, že to je tím, že Číňané mají podobný smysl pro humor! Ano, umějí se smát i mezi řádky, není to zlý smích, ale možná někdy trochu nostalgický. Obdivoval jsem, s jakou noblesou dovedou nést osud, třeba i ti, jimž tak zvaná kulturní revoluce vzala kus života. Jeden ze spisovatelů, profesor na univerzitě, který trávil dlouhé roky, snad jedenáct let v těch nejobyčejnějších podmínkách daleko na venkově, necítí ani zášť ani nelituje: byl to život, kus života, říká. A s rodinou se i dnes vrací do těch míst, kde prožil své vyhnanství a ponížení. Je v tom obrovská osobní síla. Každá cesta vyvolala touhu opět se tam vrátit a poznat ještě další kus této země.

Jakou podle Vás mají Číňané mentalitu?

Myslím, že převážně mírnou, respektují autoritu a zákony, viděl jsem za celou dobu jen jednu malou autohavárii. A jsou jistě trpěliví a pracovití. Setkali jsme se i s jedním velmi bohatým Číňanem, který vlastnil řadu hotelů mimo kontinentální Čínu a na „stará kolena“ se vrátil se svým bohatstvím do vlasti a postavil celý areál, podobný palácům Zakázaného města, který slouží jako místo, kam se mohou umělci všech národů uchýlit a tvořit. Netroufám si hodnotit, protože bych musel víc proniknout a porozumět, čínsky se už asi nenaučím a jsem tedy odkázán na svoje pozorování. Ale i tak se člověk hodně dozví a hodně pozná. Při jedné z cest jsem zažil příhodu, která je kouzelná: byl jsem v Číně se slovenským fotografem Karolem Benickým a ten, když viděl něco zajímavého, co chtěl zaznamenat, vyskočil z auta a vrhl se třeba do rýžového pole. Já jsem na něj čekal a měl jsem videokameru, začal jsem natáčet kolem sebe. Zastavili jsme u domku, kolem něhož byly včelí úly a jeden mladý muž se věnoval česnům a druhý na kotlíku, téměř vedle mne, vařil oběd. Nedalo mi a s jistým ostychem jsem ho nenápadně chtěl natočit. Vůbec se nezlobil, nevadilo mu, a neohrazoval se, jako by to to asi udělal někdo v Evropě. Naopak. A začal mne i Benického zvát na oběd, ano, abychom s nimi poobědvali. A byl nepokrytě smutný, že jsme museli pokračovat v cestě a nemohli přijmout jejich nabízené pohostinství.

Vydal jste v Číně někdy svou knihu? Pokud ano, jakou?

Pokud vím, tak v Číně mi vyšla knížka Jeřabiny z Hangzhou, kterou jsem začal podle vyprávění jednoho přítele psát na ostrově Hainan. Bylo krásně teplo a já jsem cítil takovou zvláštní potřebu vychrlit ten příběh, abych na nic nezapomněl… Naopak, přeložil jsem s pomoci několika jazyků knihu veršů Čas, básníka národnosti Ji, Jidi Majia. To byla nádherná práce, protože jsem se musel dokázat vtělit do tohoto básníka a pochopit nejen slova, ale i ty jeho niterné pocity, které byly za napsaným textem. A já jsem díky jemu poznal tuhle menšinu, která jezdí na koních a má rozličnou barvu kůže. A vnímal jsem jejich osudy a zvyky. Byla to nádherná práce.

Dovedete si představit autorské čtení Vaší knihy přeložené do čínštiny před čínským publikem?

Dovedu. Čínské publikum je velice vnímavé a překvapivě vstřícné. Zažil jsem totiž velké mezinárodní setkání básníků v Xintiangu. Součástí byla i recitace veršů básníků mnoha přítomných států, kdy se četl překlad a pak publikum vyslechlo tu samou báseň v původním jazyku. Já jsem recitoval svoje verše před plným stadionem v češtině. A posluchači a diváci poslouchali, vnímali asi jen tón hlasu, ale byl to neuvěřitelná zážitek!

Máte rád starou čínskou poezii?

Samozřejmě, vždyť i to bylo moje první setkávání s Čínou, překlady Bohumila Mathesia ve Zpěvech staré Číny! Objevil jsem Tu Fua a Li Poa, přenášela se na mne ta nálada a moc rád se k nim vracím. Důležité bylo, že Mathesus ty verše nepřekládal, ale přebásnil, dal jim srozumitelnost české duše. Vždyť v básni nejde o přesný překlad slov, ale o prožitek. A to Mathesus dokázal dokonale. Poznal jsem se i s dalším vynikajícím představitelem překladové poezie, Ferdinandem Stočesem, dokonce jsem jeho překlady veršů v Praze měl tu čest „uvést do života“. Z čínských veršů na člověka přechází velice intenzívní prožitek.

Jste také jednou z tváří propagující tradiční čínskou medicínu v České republice. Věříte v účinky postupů této tradiční čínské medicíny? V čem spatřujete největší rozdíl mezi ní a západním pojetím léčení nemocí?

S akupunkturou jsem se setkal na počátku sedmdesátých let, kdy můj bratr měl vážnou havárii a byl léčen na klinice doktorkou Barešovou, která využívala akupunkturu. A k překvapení všech se bratrův stále zlepšoval (měl trojitou frakturu páteře) a po roce se zase vrátil do normálního života. A i ke sportu. Rozhodl jsem se tehdy, že musím proniknout do tajů téhle metody a tak, když byla příležitost účastnit se prvního kurzu, přihlásil jsem se. A již skoro 35 roků se věnuji vedle klasické psychiatrie i aplikaci akupunktury do terapie. Akupunktura je celostní, snaží se vracet nemocné do stavu harmonie. V Číně to bylo jinak: lékař akupunkturou bránil, aby člověk neonemocněl. My jsme na tom hůře, protože se musíme snažit vrátit člověka zpět, co nejblíže ke stavu před onemocnění. Stává se, že když pacient uvažuje, zda by měl zkusit léčbu pomocí této metody, váhá, říká, já tomu nevěřím.

Jak pacienta přesvědčujete, aby uvěřil?

Odpovídám mu: tak to zkuste. A on je pak překvapený, že cítí často okamžitý účinek, anebo alespoň náznak, že se něco mění. A já při každé cestě do Číny, jsem neopomněl možnost setkat se nějakým tamějším akupunkturistou. Byl jsem dokonce na univerzitě v Chengdu, kde zrovna probíhaly státní zkoušky. Čtyři adepti byli nervózní stejně jako u nás před zkouškou. Zkouška probíhala i prakticky. Na cvičné soše člověka, kde se učili body, měli nyní ten bod přesně „ trefit“, když socha byla oblečená…

Co byste popřál čtenářům tohoto čínského média do nového roku kovového Buvola, který byl nedávno oslavován?

Přál bych jim zdraví a prosperitu, aby se jejich veliká země nezbavovala svého kulturního přírodního bohatství. A věřím, že se mi snad podaří ještě někdy vrátit a poznat další kouty Číny, kterou však asi nikdy není možné poznat úplně!

Radovan Rybák