Číňané se učí ze století ponížení. Evropa je zřejmě nepoučitelná!

2021-06-30 17:13:40
Sdílej:

Rozhovor s politologem, historikem a indonesistou(historická studia jihovýchodní Asie)

Zdeňkem Zbořilem

V jihočínském městě Ningbo se tento měsíc uskutečnil mezinárodní veletrh spotřebního zboží za účasti více než čtyřiceti českých firem (Petrof, Škoda auto, Preciosa apod.). Věříte, že ekonomická diplomacie pomůže urovnat pošramocené čínsko-české vztahy?

Podle mého názoru jsou čínsko-české vztahy pod masivním mediálním tlakem, který brání vzájemně výhodným ekonomickým vztahům mezi ČLR a ČR. Proto je informace o účasti českých firem na veletrhu v jihočínském Ningbo povzbuzující. I když jí české média nevěnovala mimořádnou pozornost.

České firmy působí na čínském trhu jako outsiders´ subjects, často jako filiálky firem, které realizují své zisky mimo ekonomiku nebo státní rozpočet ČR. Proto jakákoliv politická aktivita nadbytečně sensitivně ovlivňuje komerční prostředí. Na to působí i politická rozhodnutí EU nebo vlády Spojených států. A protože je ČR dnes zemí s omezenou suverenitou, projevuje se to i nižší úrovni vzájemných komerčních vztahů s ČLR.

Můžete to upřesnit?

Politická a ekonomická diplomacie jsou propojeny a podléhají, podle mého názoru, zájmům třetích zemí, které mohou ovlivnit povahu česko-čínských vztahů pozitivně nebo negativně. Proto jsou možnosti ekonomické diplomacie omezeny a jejich budoucnost bude záviset na vůli regionálních nebo světových velmocí, které nechávají české podnikatele existovat v ČLR jen pod svou supervizí.

Čína v roce 2020 splnila svůj závazek ohledně vymýcení extrémní chudoby ve své zemi. Jak vnímáte tento čínský projekt?

Sleduji vnitropolitický vývoj v ČLR od bouřlivých šedesátých let 20. století, včetně reforem posledních padesáti let a jsem proto přesvědčen, že Čína udělala, zejména v posledních dvaceti letech svůj „největší skok“ do 21. století, a možná i dále. Občané ČR, ale i v Evropě obecně, nejsou dostatečně informováni o tomto vývoji společenských a ekonomických poměrů. Jako občan malé evropské země, jejíž počet obyvatel není větší než počet obyvatel menšího čínského města, si neumím představit, jaký může mít pro změny myšlení a chování obyvatel ČLR takový program, jako je odstranění chudoby v zemi s více než 1,3 miliardy obyvatel. Je mi však dostatečně srozumitelné, proč argumentace některých představitelů evropských zemí kritizujících ochranu lidských práv v ČLR, je projevem hluboké neznalosti čínské politické, ekonomické a kulturní reality.

Jednoduše řečeno, apelovat na chudé na celém světě morální výzvou lidských práv a opomíjet tradiční hodnoty nejen čínské, ale i jiných asijských pospolitostí v Asii, je nadřazováním ideologie lidské bídě, která je původcem nesvobody.

Měli by Češi navštívit jako turisté Čínu, aby sami na vlastní oči viděli, jak se v této zemi žije, nebo jim stačí to, co vidí ve zpravodajství České televize (ČT)?

Ve zpravodajství ČT není vidět skoro nic, jen se neustále opakuje jeden záběr Brány nebeského klidu s portrétem Mao Ce-tunga v Pekingu. Ale zájem o čínské reálie je v ČR obrovský a díky internetu jsou sociální sítě zaplněny informacemi o zemi a kultuře, tradici a modernosti, nové industrializaci a kybernetické revoluci, o kterých v ČT zřejmě nemají ani tušení. Dokonce se zvětšuje objem individuální turistiky a roste zájem o studia alespoň elementární čínštiny.

Moje dcera projela se svými přáteli před dvaceti lety od mongolské jižní hranice velký kus kontinentální Činy, dostala se až do Tibetu, a když viděla v české náboženské TV Noe dokumenty natočené Martinem Pulpánem z jeho cesty po stopách Marco Pola, byla překvapena, co se v Číně za posledních deset patnáct let změnilo. Navíc zpravodajství ČT, ať už původní nebo převzaté, je nekultivované a obvykle ukazuje jenom to, co je možné vidět v každé evropské periferní čínské restauraci.

Číňané se učí ze století ponížení, kdy byli tvrdě vykořisťováni ze strany evropských mocností. Domníváte se, že Češi mají schopnost se učit z našich století ponížení? A že jich bylo!

Když vysvětluji svým posluchačům, čtenářům, ale i přátelům, co to bylo století čínského ponížení, jsou obvykle překvapeni, protože si vůbec neumějí představit rozsah zločinů britského a francouzského imperiálního kolonialismu a japonské agrese které přinesly bídu a utrpení stamilionům Číňanů. Myslím si ale, že jsme otevřeni chápat, jaký kulturní šok byl pro celou zem tzv. západní impakt, což pro mnoho lidí v Evropě stále znamená něco jako „otvírání Číny“. Mluvíte o tom, že Číňani se učí, ale někdy se mi zdá, že Evropa je nepoučitelná.

Ale přesto jsem optimistou. Stačí vidět jeden dokumentární film o historickém dědictví a významu čínské kultury pro světovou civilizaci a dokonce i Češi ovlivnění dnes bezhodnotovou konzumní kulturou z euro-atlantického dovozu pochopí, že slunce vychází také na Východě.

Kde bude podle Vás Čína za deset, dvacet let?

Jsem už starý člověk, a proto mám radost, když se lidem třeba i tak daleko jako je Čína daří žít lépe než v minulosti, když vidím, že se jim toho daří dosáhnout prací a dodržováním tradičních hodnot, vážit si své identity a kulturního dědictví. Chtěl bych, aby Číňané toto naučili zbytek světa, který si myslí, že stačí jenom vyrábět zbraně, zabíjet se pro ropy a plyn, nenávidět se, proto, že chce někdo žít podle svých představ a dědictví svých otců.

Vím ale, že nebezpečí jsou velká a doufám, že velikost představy o času a prostoru, které jsou také jedním z dědictví říše nebes, se nestane obětí nenávisti a brutality těch, kteří touží po světovládě.

Ale pokud to všechno půjde po cestě mírové spolupráce a takovým tempem jako v posledních dvaceti letech, budou se už naše děti muset učit, jak může vypadat 22. století.

Radovan Rybák, zvláštní zpravodaj CMG v Praze