Česká čtvrť v Šanghaji vyrostla na bývalém koňském závodišti

Rozhovor s architektem Karlem Doubnerem

Vnímáte svou práci architekta jako profesi, nebo spíše poslání?

Víte, již na studiích ve druhém ročníku ČVUT v Praze (České vysoké učení technické), jsem trávil léto na Jedlové, což bylo výcvikové místo architektů Stavoprojektu Liberec a vím, že hodně lidí, kteří tam tehdy byli, tak dnes vytvářejí jedinečná díla. Můj učitel, architekt Karel Hubáček ve mně podporoval to, co bylo heslem již českého krále Jana Lucemburského – Já sloužím. Čili poslání architekta je sloužit svým dílem. Je pravda, že každý dům, který navrhoval právě architekt Hubáček, je jiný. Ale když je za tvorbou architekta nabubřelé ego, tak je výsledek práce pořád stejný. Takový architekt si prostě vytvoří svůj styl a pak vykrádá sám sebe, nebo zesiluje a opakuje sám sebe. Já vnímám svou profesi jako poslání.

Domy tedy můžou být podobné, ale nikoliv stejné?

Já si myslím, že domy nikdy nemůžou být úplně stejné, vždyť jsou podmínky pro jejich stavbu pokaždé jiné, stejně tak jako třeba zadání investora nebo jiné okolnosti. Díky mému vnímání architektury (www.doubner.cz) jsem neměl jakékoliv zábrany, když se vyskytla příležitost vystavět Českou čtvrť v Šanghaji, a to i za cenu toho, že fasády na domech budou mít historickou podobu! Zadání investora bylo vystavět nové domy, které budou mít charakteristické rysy gotiky, baroka, renesance, klasicismu a kubismu. Já si splnil své životní přání, udělat si několik kubistických domů, a to za cenu, že je tam i pár barokních, jeden gotický a několik renesančních staveb. Nebyl jsem na to pochopitelně sám, byla řada dalších spolupracujících architektů, rád bych jmenoval své spolupracovníky Vlada Miluniče, který proslul jako spoluautor Tančícího domu v Praze a Petra Frantu, z jehož dílny pochází projekt dostavby pražského letiště, Flora a rektorát ČVUT.

Jak jste se k této zajímavé zakázce dostal?

Čínská čtvrť v Šanghaji byla čínská volba. Prostřednictvím tehdejšího českého generálního konzula v Šanghaji Václava Jílka jsem byl v roce 2002 osloven. Tehdy jsem byl prezidentem Obce architektů ČR. Zakázku jsem zvažoval, nicméně generální konzul Jílek chtěl již za dva týdny po nabídce odcestovat i s projektem, ale já ho přemluvil s tím, aby přijal 36 portfolií, z kterých si poté po důkladné analýze čínský investor Tu Haiming ze společnosti Shanghai Hodoor Real Estate Development šest portfolií vybral. Ale nevyjádřil své přání, vytvořit především domy s historickými fasádami, takže si vybral projektanty, kteří v portfoliu měli rekonstrukce. Což tady děláme skoro všichni, neboť jsme obklopeni u nás tisíciletou historií. Našim architektům práce opravdu skvěle šla a celý projekt měl v Číně velký úspěch.

V jaké lokalitě jste vystavěli tuto čtvrť?

Čína se rozhodla nepodporovat hazard a v lokalitě, kde dnes stojí zmíněná Česká čtvrť v Šanghaji, bylo kdysi koňské závodiště, kde se scházeli hráči a sázkaři, kteří sázeli na koně. Je to vlastně stejné, jako kdyby se vzalo závodiště ve Velké Chuchli v Praze, čili desetihektarový pozemek, který by byl prodán investorovi s tím, aby ho zastavěl něčím smysluplným.

Můžete čtenářům přiblížit tyto byty a vilové domy?

Na naše poměry jsou tam byty standardní, maximálně mají tři ložnice, jedná se o byty s rozlohou do devadesáti čtverečních metrů. Každopádně byty měly různá specifika, například na schodišti výtahové šachty jsou vždy dva byty a byt u kuchyně musí mít balkón, a to protože v roce 2002 ještě v Číně nebyly rozšířené ledničky a čerstvé maso bylo prostě živé maso. Takže Číňané nosili domů živé kachny, kuřata, ryby a podobně a pak to řešili právě na tom balkóně.

Jaká je životnost domů v České čtvrti v Šanghaji?

Zamýšlel jsem se často nad touto otázkou. Uvedu příklad. Navrhl jsem třeba sochy lvů z laminátu, které si sám investor přál, i když bych je pochopitelně dokázal udělat z kamene, vydusaného písku s epoxidem a dalších materiálů. Ale jeden lev by stál tehdy téměř půl milionu korun, což se investorovi zdálo moc drahé. Použil jsem tedy na sochy lvů polystyren s laminátovým přelivem a první tajfun je utrhl z brány a odvál je několik kilometrů daleko. Nicméně, to se bavíme o době před zhruba dvaceti lety. Jak Čína ekonomicky sílila, bylo znát, že je zájem, abychom stavěli z kamene, z betonu a z dalších kvalitních materiálů, které jsou sice drahé, ale stavby z nich mají dlouhou životnost.

Nabídl někomu přednostně tyto byty a vilové domy čínský investor po jejich dokončení?

Ano, přednostně je nabídl Čechům, žijícím v Šanghaji, tedy fotbalistům, hokejistům, hráčům v symfonických orchestrech, zpěvákům a podobně. Protože v Číně poměrně hodně Čechů nalézá pracovní uplatnění a ti Češi, kteří tam tehdy byli, dostali skutečně výhodné podmínky od investora, aby si tam byt nebo vilový dům pořídili. Aby si to mohli dovolit.

Splnil čínský investor vše, co slíbil?

Ano, nicméně pro nás to bylo složité, protože faktury byly proplaceny až dva roky po předání projektu. Takže 35 lidí, kteří s námi na projektu spolupracovali, čekali pochopitelně na peníze, které přišly až v momentě, kdy bylo všech 1500 bytů prodáno. I z tohoto pohledu to byl jistý druh dobrodružství.

Vyskytly se nějaké jiné nesnáze?

Nic pochopitelně není snadné, tak jako u každého skutečně velkorysého projektu. Tento projekt byl navíc rozdělen do tří etap, v každé z nich se realizovalo zhruba 30 domů.

Uvedete na závěr alespoň malou perličku v souvislosti s tímto projektem?

Jistě. Například každý nový rok jsme obdrželi nové sady složitých čínských stavebních předpisů, které se často měnily, takže jednou se přišlo třeba s nápadem, aby všechny rozměry bytů a vil byly zaokrouhlovány na metry! Což vnášelo pochopitelný chaos do našich řad. Byla to dobrodružná záležitost, která až do posledního prodeje bytů trvala jedenáct let, čili do roku 2012. Každopádně, rád na tento projekt a také na všechny spolupracovníky, kteří se třeba jen částečně zúčastnili této práce, vzpomínám a těším se na další, třeba i podobnou výzvu. Jak jsem naznačil v úvodu rozhovoru, beru svou práci architekta jako poslání.

Radovan Rybák, zvláštní zpravodaj CMG v Praze