Čínský pavilon v zámeckém parku si zaslouží rekonstrukci

Státní zámek Krásný Dvůr v Ústeckém kraji jsem toto léto navštívil proto, že se právě tady před lety natáčel třetí díl básnické hexalogie s názvem Jak básníkům chutná život (1987) režiséra Dušana Kleina, ale protože se v přilehlém zámeckém parku nachází jedinečný, starobylý čínský pavilon, o kterém jsem sice slyšel, nikdy jsem ho však neviděl na vlastní oči. Toto léto se mi ho povedlo navštívit.

Samotný pavilon se nachází nad velkým, trávou a kopřivami zarostlým „bazénem“, který kdysi dávno sloužil jako vodní nádrž pro provoz vodopádu u Panova templu, což je jedna z dalších staveb ve velkoryse rozlehlém zámeckém parku. „Bazén“ dnes však působí poněkud neudržovaně, jedná se vlastně o velikou strž, která je zarostlá plevelem, což bohužel v žádném případě nepřidává tomuto jedinečnému místu na kráse.

Zmíněný pavilon byl postaven již v letech 1788 až 1790 na uměle navršené jeskyni, do níž byla přivedena voda, která tehdy plnila drobnou nádrž ve tvaru čajové konvice a dále odtékala do onoho velkého „bazénu“. Přívod vody do jeskyně byl zajištěn napájecím kanálem z bočního přítoku zdejšího potoka Lesky. Dnes je v jeskyni pod pavilonem, který celkově působí bohužel omšelým a neudržovaným dojmem, malá studánka, kde se každý návštěvník může osvěžit vodou. Studánka připomíná staré dobré časy, kdy se o památky lidé dokázali vzorně postarat, což v dnešní době není pravidlem.

Tato kdysi velice romanticky vyhlížející stavba stojí na půdorysu osmiúhelníku a již z dálky připomíná čínskou pagodu. V obvodovém plášti svého zdiva má proti sobě od východu a západu dva vchody s kamennými schůdky. Po stranách má čtyři oválná, na výšku osazená okna, zbylé stěny jsou plné. Bohužel je třeba napsat, že vnější stěny pavilonu jsou hustě popsané a dokonce i pokreslené nejrůznějšími písmeny, jmény či kresbami, což v žádném případě nevyjadřuje úctu těchto návštěvníků k historii, tradici a uměleckému dílu, které zdobí tento park více než dvě století. Dveře vedoucí do pavilonu jsou nyní naštěstí před tímto druhem „návštěvníků“ zamknuté, takže nehrozí poškrabání a zničení stěn třeba i uvnitř zmíněného uměleckého stánku.

Stavba je zastřešena prohnutou stanovou střechou, nad kterou podle historických zpráv býval ochoz se zábradlím z lehkých dřevěných latěk poskládaných do geometrických vzorů v typicky čínském tvaru. Střecha přechází oddělena římsou v lucernu, kterou kdysi prosvětlovalo osm malých okýnek, z nichž zůstaly po jejím prozatímním oplechování bohužel jen zaslepené otvory. Prohnutá stříška lucerny nese na svém vrcholu vysoký hrot s několika zvonky, které kdysi obšťastňovaly návštěvníky parku svou melodickou hrou. Podle nich se této stavbě také říkalo Zvonkohra. Bohužel v současné době si nedovedu představit funkčnost této Zvonkohry, neboť hrot se všemi zvonky je neudržovaný, pravděpodobně o něj nikdo nepečuje a je silně zkorodovaný. Je to velká škoda, protože při troše fantazie si každý návštěvník dokáže představit, jak romanticky musela působit melodie a zvuky Zvonkohry v tomto zámeckém parku a kam až se linuly její zklidňující tóny. Přitom by asi nebylo až tak finančně náročné, zmíněnou Zvonkohru zprovoznit, kdo ví, třeba se toho v budoucnu návštěvníci nakonec dočkají. Ale pojďme nyní dovnitř pavilonu, lépe napsáno, podívejme se oknem, jak uvnitř čínský pavilon vypadá.

Jedná se o jedinou, prostornou místnost, ve které je nyní jen a pouze socha, znázorňující stojící bílou postavu muže, který má sepnuté ruce a zřejmě se modlí. Sochu z umělého kamene vytvořil mladý, nikoliv však začínající sochař Matouš Háša a má anglický název Boy 2018. Celkově je vnitřní klenutý prostor uzavřen kupolí.

Dnes již jen podle historických zpráv a fotografií z archivu víme, že pavilon měl původně kuriózní výzdobu vnějších stěn. Z dálky totiž podle pamětníků působil, jako by byl postaven z bílo-modře malovaných porcelánových destiček. Tuto zvláštnost poznal zřejmě zakladatel parku Jan Rudolf Černín na svých dobrodružných cestách v cizině, kde se podobná výzdoba zahradních staveb často vyskytovala. V krásnodvorském parku, který má rozlohu zhruba 100 hektarů, bylo ovšem tohoto efektu dosaženo malbou. Fasáda byla natřena modrobílým nátěrem, který měl imitovat vzácný čínský porcelán.

Interiér byl původně, tedy v 19. století, vybaven žlutým a bílým nábytkem, poduškami na sezení a porcelánovým nádobím, kde dozajista nechyběly originální šálky na čaj a čajové konvice, připomínající tradici a pomalu ubíhající čas v tehdejší Říši středu. Úprava pavilonu, která bohužel necitlivě odstranila některé autentické prvky stavby, proběhla pravděpodobně na konci 60. let 20. století. Nedokážu si vysvětlit fakt, proč dnes vzácný nábytek, podušky na sezení a porcelánové nádobí v pavilonu chybí? Kam se podělo? Dozajista by dodalo tu správnou náladu celému prostoru, který působí sice zanedbaně, ale stále má svoje kouzlo, je jedinečný a zkrášluje celý prostor zámecké zahrady, ze které je k samotnému baroknímu zámku, co by kamenem dohodil.

Nejstarší písemná zmínka o zámku Krásný Dvůr pochází již z roku 1295, kdy je v kronice připomínán jako majitel Vilém z Krásného Dvora. Roku 1649 koupil tento zámek a jeho park rod Černínů, v jejichž držení zůstal až do roku 1945. Koncem 18. století nechal Jan Rudolf Černín nově vybavit zámek, upravit interiéry, přistavět schodiště a především přetavit blízkou oboru v jedinečný krajinářský park, který byl postupně obohacen několika romantickými stavbami, z nichž je právě Čínský pavilon stavbou na svou dobu nejzdařilejší.

Pokud tedy budete na prázdninových toulkách v Ústeckém kraji, najděte si čas a navštivte českou vesnici Krásný Dvůr se stejnojmenným zámkem a přilehlým parkem, jehož součástí je Čínský pavilon. Je nutno trošku přivřít oči nad jeho dnešním stavem, ale s pomocí fantazie je možné si představit, jaké to bylo, když byl v dokonalé parádě a lesku, nasvícený, uvnitř plný vzácného porcelánu, a na střeše s melodickou zvonkohrou. Třeba se její rekonstrukce jednou dočkáme.

Radovan Rybák, zvláštní zpravodaj CMG v Praze