V Číně jsem se naučil mít úctu k času a k síle kolektivu

Rozhovor s bývalým velvyslancem ČSFR v ČLR JUDr. Bořivojem Čudou

Kdy jste v sobě objevil zájem o Dálný východ a co Vás vedlo k tomu studovat konkrétně čínskou problematiku?

Čína vstoupila do mého života v roce 1950, tedy před více než sedmdesáti roky. Zprávy o vítězném postupu Čínské lidové osvobozenecké armády a vyhlášení Čínské lidové republiky v Pekingu dne 1. října 1949 vyvolaly ve mně touhu dozvědět se víc o daleké zemi, ve které se používá zvláštní znakové písmo a jejíž historie sahá daleko do minulosti, takže když se v létě 1950 otevřely v Brně, kde jsem tehdy s rodiči bydlel, večerní kurzy čínštiny, bez váhání jsem se přihlásil. Ve večerním studiu čínštiny jsem pokračoval i při svém vysokoškolském studiu v Praze od roku 1953.

V roce 1955 jsem odjel do Moskvy ke studiu čínštiny a čínské problematiky v Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO). Šestileté studium jsem zakončil v červnu 1961 složením předepsaných státních zkoušek a koncem července jsem nastoupil do odboru pro Dálný východ ministerstva zahraničních věci.

Ministr zahraničí ČLR Čchien Čchi-čchen (Qian Qichen) přijal Bořivoje Čudu po jeho nástupu do funkce velvyslance ČSFR v ČLR (1990).

V polovině šedesátých let jste vykonával funkci atašé na velvyslanectví Československa v Pekingu. Jaký byl v tu dobu Peking a jak na toto období vzpomínáte dnes, po více než padesáti letech?

V srpnu 1964 jsem s manželkou a devítiměsíčním synem odletěl ke svému prvnímu služebnímu pobytu na našem velvyslanectví v Pekingu. Bylo to v době, kdy v roce 1960 vyvrcholily rozpory mezi sovětským a čínským vedením otevřenou roztržkou mezi tehdejším Sovětským svazem a Čínskou lidovou republikou, což se následně projevilo v postupném zhoršování vztahů ČLR se spojenci Sovětského svazu, tedy i s Československem. Politická spolupráce mezi našimi zeměmi byla fakticky přerušena, ekonomické vztahy se stále víc omezovaly, stejně jako styky v oblasti kultury, vědy, školství a sportu.

Uvedete z té doby nějaký zajímavý zážitek?

Jistě. V říjnu 1964 rozhodl velvyslanec profesor Václav Křístek, že jako „referent pro kulturu, vědu a sport,“ pojedu do Kantonu uvítat naše gymnasty, kteří se vraceli z olympijských her v Japonsku a podle prováděcího plánu ke kulturní dohodě měli mít v ČLR několik společných vystoupení s čínskými gymnasty.

S gymnasty jsem absolvoval pobyt a několik vystoupení v Kantonu a v Šanghaji a vrátil se s nimi do Pekingu. Prožít skoro dva týdny ve společnosti takových vynikajících sportovců jako byla Věra Čáslavská, která získala v Tokiu několik zlatých olympijských medailí v gymnastice, nebo Přemysl Krbec, Jarka Sedláčková a řada dalších, byl pro mne nezapomenutelný zážitek.

S československou gymnastkou a olympijskou vítězkou Věrou Čáslavskou v Kantonu (1964)

Jak to bylo dál?

V srpnu 1966 byla zahájena celonárodní kampaň, která dostala název „velká proletářská kulturní revoluce“. Skončila smrtí Mao Ce-tunga v září 1976. Toto období lze označit jako jednu z nešťastných etap v historii Číny.

To byla v mnohém velmi poučná doba, plná změn a bouřlivých událostí.

V devadesátých letech jste byl dva roky dokonce velvyslanec ČSFR na postu v Pekingu. Vnímal jste již v té době razantní pokrok Číny, když jste srovnával Vaše šedesátá (1965-1968) a poté devadesátá léta (1990-1992) strávená právě v Říši středu?

Vzhledem k otevřenému nesouhlasu s okupací Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jsem byl koncem roku 1969 propuštěn z ministerstva zahraničí pro „ztrátu důvěry.“ Moje diplomatická kariéra skončila.

Díky zásadním změnám v naší společnosti po listopadu 1989 jsem se v polovině února 1990 vrátil po více než dvaceti letech do Černínského paláce a začal se připravovat na výkon funkce vedoucího úřadu v Pekingu. Začala nová etapa mého života, na kterou budu až do konce svých dnů vzpomínat s pocitem radosti a hlubokého zadostiučinění.

Vleklé spory o název republiky vedly k tomu, že diplomatický protokol ministerstva mohl až teprve poté, kdy 23. dubna 1990 nabyl účinnosti příslušný ústavní zákon, napsat do mých pověřovacích listin, že oficiální název země, kterou budu v Číně zastupovat, zní: „Česká a Slovenská Federativní Republika“. Stal jsem se prvním, ale také posledním velvyslancem společného státu Čechů a Slováků v Čínské lidové republice – státu, který měl v té době před sebou již pouhé necelé tři roky existence.

Kdy jste přiletěl do Pekingu?

S manželkou jsme přiletěli 10. května dopoledne. Už cestou z letiště jsem s úžasem pozoroval, jak se vše změnilo. Trasu mezi letištěm a naším velvyslanectvím jsem za svého prvního pobytu projel snad stokrát, takže jsem ji dokonale znal. Teď jsem ale vůbec nevěděl, kudy jedeme. A to jsem ještě netušil, co nás čeká ve městě, kde vyrostly celé nové čtvrtě, spousta výškových budov a byly vybudovány nové široké silnice s množstvím mimoúrovňových křižovatek. Z předešlého pobytu jsem si pamatoval, že naše velvyslanectví bylo téměř na okraji města a nedaleko od něj bylo velké květinářství. V létě jsem ráno z okna své kanceláře často slyšel, jak v nedalekém lesíku někdo hraje na flétnu, z okna velvyslancovy pracovny byl výhled na park. Místo lesíku s flétnistou byla frekventovaná silnice, místo květinářství vysoké domy a výhled z velvyslancovy pracovny zakrýval dvacetiposchoďový mrakodrap.

Jak na vás v té době působili obyvatelé Pekingu?

Překvapili nás. Nejenom moderním oblečením, ale zejména svým přátelským chováním vůči cizincům. Mladí lidé nás občas zastavovali na ulici se žádostí, abychom s nimi pohovořili anglicky, protože jim to doporučili ve škole jako praktické cvičení. Lidé se prostě chovali tak, jak jsme byli zvyklí u nás či jinde v Evropě. Velký rozdíl od minulé doby byl také v bohatém sortimentu, množství a kvalitě zboží v obchodech. Při cestách po Číně jsme se opakovaně přesvědčovali, že výrazný růst životní úrovně obyvatel není výsadou Pekingu a dalších velkých měst, ale že podobný stav je možné pozorovat v celé zemi. Stručně řečeno: Čína, do které jsme na jaře roku 1990 přijeli, byla zcela jinou zemí než ta, ze které jsme před téměř čtvrt stoletím odjížděli. O tom, nakolik (a zda vůbec a jakým směrem) se toto výrazné zvyšování materiální úrovně života obyvatel Číny odrazí na jejich myšlení a názorech na okolní svět, lze jen spekulovat.

Jaký vývoj predikujete Číně za deset, dvacet let?

Predikovat vývoj kterékoliv země na 10 či dokonce na 20 let je v současném globalizovaném světě, který se velmi rychle mění, značně obtížné. Čína je do jisté míry výjimečná tím, že na jejím území přetrvává stát v různých podobách KONTINUÁLNĚ už několik tisíc let, což svědčí o tom, že systém vládnutí v zemi s tak početným a různorodým obyvatelstvem, který je založený na silné centrální moci a jednotné ideologii je úspěšný. Kritici současného způsobu vládnutí v Číně mohou mít řadu výhrad, ale ať se to komu líbí či nikoliv silou, která dokázala během historicky velmi krátké doby přeměnit Čínu ze zaostalé, polokoloniální země v ekonomicky a politicky silný stát, který hraje ve světové politice stále významnější roli, byla Komunistická strana Číny, která před několika týdny oslavila sté výročí své existence. Pokud se jí podaří zůstat i nadále nositelkou ideologie, která sjednocuje síly a má důvěru většiny společnosti a pokud zůstane zachována územní celistvost země a budou zajištěny materiální podmínky pro další růst životní úrovně obyvatel, lze předpokládat, že Čína bude i v budoucnosti nadále prosperujícím a stabilním státem.

Napsal jste o Číně také zajímavou knihu?

Samostatnou knihu o Číně jsem, bohužel, nenapsal. Do Almanachu MGIMO, který jsme v roce 2008 jako absolventi tohoto institutu vydali, jsem napsal krátký příspěvek nazvaný „Čínská mozaika“. Další můj článek byl uveřejněný ve sborníku „Čína a já“, který v roce 2018 vydalo velvyslanectví ČLR v Praze ve spolupráci s ústředím v Pekingu. V knize s názvem „Příběh Číny a České republiky“, kterou sestavila v roce 2019 bývalá velvyslankyně ČLR v ČR paní Ma Kche-čching (Ma Keqing), byl můj článek nazvaný „Moje cesta k Číně“. Do skvělé knihy vzpomínek různých autorů nazvané „Bez fraku a cylindru“, která vyšla koncem roku 2020, zařadil přítel JUDr. Stanislav Suja můj příspěvek „Diplomatem v Číně“. To je snad veškerá moje „spisovatelská“ činnost.

Jakou nejcennější zkušenost jste získal právě v rámci Vaší práce a života v Číně?

Krásná otázka! Pravděpodobně nejcennější zkušeností je mít úctu k času. Nic neuspěchat, ale také nepromeškat dobrou příležitost, která se nemusí už nikdy opakovat. Snažit se za všech okolnosti zachovat si chladnou hlavu a nepodléhat panice. Chovat se přátelsky a s pochopením ke všem lidem a vážit si síly kolektivu. Moje dlouholetá přítelkyně, bývalá velvyslankyně Chuo Jü-čen, říkávala: Vy na západě jste individualisté, my žijeme pro kolektiv. Hluboká pravda.

Radovan Rybák, zvláštní zpravodaj CMG v Praze