Koexistence civilizací a Afghánistán

Spojené státy po dvaceti letech konečně stáhly své ozbrojené síly z Afghánistánu. Stažení sil proběhlo chaoticky a je těžké vnímat ho jako něco jiného než selhání a přehlídku špatných rozhodnutí. Spojené státy po sobě zanechali bojovníky hnutí Taliban, proti kterým vedli válku dvacet let a nebyli schopni zvítězit.

Nechali zde také americkými zbraněmi vyzbrojenou a americkými ozbrojenými silami vycvičenou armádu předchozí Islámské republiky Afghánistán, která se rozložila okamžitě poté, co ztratila podporu Spojených států amerických. Obrovské množství amerických zbraní tak padlo do ruky muslimskému hnutí Taliban, které se stalo de facto vládcem Afghánistánu.

Bonbónek na závěr pak byly biometrické skenery a databáze biometrických údajů občanů Afghánistánu, kteří v minulosti pomáhaly silám Spojených států amerických při jejich avantýře v jejich rodné zemi. Velení sil Spojených států amerických afghánským občanům, kteří v minulosti Spojeným státům pomáhali, jejich pomoc neoplatilo. Naopak, výše zmíněným selháním odsoudilo nebohé Afghánce k velmi nejistému osudu a uvalilo je do ohrožení života.

Výše zmíněné je samo o sobě šokující selhání. Jedná se však jen o završení celé řady chybných rozhodnutí, které Spojené státy americké stála biliony dolarů a poskvrnila jejich mezinárodní reputaci. Jak mi kdysi řekl kamarád z Německa: „Když jsem byl malý, Spojené státy americké byly považované za cool. Dnes už to tak není. Tento pocit se začal vytrácet někdy od invaze do Afghánistánu v roce 2001.“

Další invaze do suverénního státu

Dodnes si pamatuji na události 11. září 2001. Tragický teroristický útok zorganizovaný náboženským fanatikem Usámou bin Ládinem úspěšně zasáhl budovy Světového finančního centra ve městě New Yorku, další letadla pak zasáhla další cíle. Vzpomínám si, jak mě překvapilo, že „spravedlivou reakcí“ na útok teroristické skupiny byla invaze do suverénního státu. Zdůvodněním bylo, že teroristická organizace či její vůdce se skrývá právě tam.

Ještě podivnější mi ale přišlo, že i poté, co vůdce organizace Al Kajdá – Usáma bin Ládin – nebyl po zabrání Afghánistánu nalezen, nedošlo ke stažení vojsk a válka, respektive okupace, probíhala z nějakého důvodu dál. Pak byl z vymyšlených důvodů napaden a okupován Irák. Přes hlásání, že okupační vojska mají za cíl pomoci okupovaným zemím si nejsem vědom, že by vývoji v Afghánistánu či Iráku přítomnost amerických vojsk nějak pomohla.

Největší útočník

Od druhé světové války Spojené státy americké udělali invazi či se jinak pokusily o státní převrat ve více než šedesáti zemích světa, přičemž uspěly ve více než dvaceti případech. Invaze se pro Spojené státy americké stala nástrojem zahraniční politiky. Šíření demokracie v podání Spojených států amerických je pak eufemismem pro vojenský převrat v suverénním státu.

Je však otázkou, do jaké míry je tato zahraniční politika k něčemu dobrá. Především od války v Afghánistánu a Iráku došlo k vážnému narušení reputace Spojených států amerických. Války jsou nákladné, zatěžují státní rozpočet, jehož prostředky by bylo možné využít jinak a často nedosahují žádných úspěchů a výsledků.

Války a zahraniční operace zároveň prohlubují domácí problémy – nadvýroba zbraní a nutnost je prodat vede v důsledku k militarizaci domácích policejních sil i populace a nepřímo k obrovské ostudě policejního násilí i pravidelných masakrů vedených domácími teroristy. Ti často jako teroristi ani nejsou popisovaní, ačkoli jejich činy se od „klasických“ teroristů, kteří by v podání populární kultury a médií Spojených států amerických asi měli být muslimové s hnědou pletí, v ničem neliší.

Občas se zamýšlím, zda se jedná o misionářský komplex a za tímto druhem zahraniční politiky je skutečně snaha šířit samozvané dobro. Nebo se jedná o cynickou kalkulaci, která se alespoň pro domácí publikum skrývá pod rouškou dobrých úmyslů? Nebo se snad jedná o kombinaci obojího? Pragmatická realpolitik s trochou snahy o šíření „správného“ politického systému a systému hodnot jako takového?

Nesmysl dalších válek

Jaká je budoucnost dalších agresí Spojených států amerických? Těžko říct, budoucnost se zatím nedaří předvídat věštcům, geopolitickým analytikům ani superpočítačům. Že by agrese skončily, je asi jen zbožné přání. Otázkou však je, jak moc jsou invaze další realistické vzhledem k poklesu relativní vojenské síly Spojených států amerických?

Jejich vojenská síla je stejně jako výdaje na armádu nadále největší na světě. Podobně jako ekonomický rozvoj se však i vojenská síla rozprostírá po světě stále rovnoměrněji. Pro Spojené státy americké jistě i nadále nebude problém zaútočit na nepoměrně menší zemi s mnohem zaostalejší armádou, avšak celkové postavení ve světě vydupané vojenskou silou se s největší pravděpodobností bude zmenšovat.

Kromě snižování relativní vojenské moci je také patrná únava obyvatelstva. Rozmach internetu a moderních informačních technologií a zařízení na jedné straně připravil populaci o soukromí, na druhou stranu se také zkrátila doba, po jakou jsou různé státní instituce schopné udržet svá tajemství. Zatímco v době studené války byly různé agentury Spojených států amerických schopné vykonávat různé činnosti bez znalosti většiny občanů, dnes je to mnohem složitější.

Američané jsou si vědomi domácích problémů a nevidí smysl výdajů na války, jejichž důvod ani není dost dobře vysvětlen. Přes rozdělení americké společnosti panuje shoda v tom, že běžní lidé nestojí o války v zahraničí a radši by viděli, kdyby jejich vláda zaměřila pozornost na domácí nedostatky, kterých je celá řada.

Potřebuje svět hegemony?

Doba se již z velké části proměnila. V minulosti možná dávalo smysl útočit na okolní státy či vést války se vzdálenými zeměmi. V postkoloniálním světě ale tento postup nedává dost dobrý smysl. Obzvlášť po druhé světové válce je patrné, že státy, které se válce vyhýbají, prosperují, zatímco válka včetně vítězné války, což není případem války v Afghánistánu, na své válečné výpravy a vojenské střety spíš doplácí.

Afghánistán, který ve druhé polovině minulého století byl na cestě k prosperitě, se kvůli vměšování zahraničních mocností dodnes zmítá v chaosu a byl sražen na úroveň jedné z nejzaostalejších zemí. Značná část populace je navíc radikalizovaná. Americká válka v Afghánistánu tak dosáhla pravého opaku, čeho podle oficiálních prohlášení dosáhnout měla.

Současný svět nepotřebuje hegemony. Současný svět potřebuje nacházení shody mezi státy mírovými prostředky. Pouze součinností a mírovým soužitím lze zajistit pro svět lepší budoucnost. Je snadné mít silný názor na to, jaký systém uspořádání státu a společnosti je nejlepší, téměř bez výjimky se lze setkat s odpovědí „ten náš“.

Vzhledem k tomu, že na světě je různých „nás“, různých celků a uskupení, celá řada, musíme se naučit společně fungovat a přijímat vzájemné rozdíly. Snaha o násilnou asimilaci, silový export přesvědčení a politických systémů v důsledku povede spíš k většímu rozdělení. Tolerance, nikoli invaze, jsou společnou cestou světa kupředu.

Václav Vyskočil, zvláštní zpravodaj CMG v Praze