Podlehne-li klimatická konference přístupu USA, potěší jen konspirátory

2021-11-01 18:00:32
Sdílej:

Letecká fotografie z 19. srpna 2020 ukazuje větrné turbíny na výzkumném pracovišti v Jiucaiping v provincii Guizhou na jihozápadě Číny. Photo: Xinhua

Letecká fotografie z 19. srpna 2020 ukazuje větrné turbíny na výzkumném pracovišti v Jiucaiping v provincii Guizhou na jihozápadě Číny. Photo: Xinhua

Jedna věc, ve které si zatím USA s Čínou rozumí, je klima. Momentálně politická reprezentace ani jedné z těchto dvou hlavních ekonomik světa a zároveň hlavních emitentů CO2 nezaujímá klima-skeptický postoj, ač předchozí Trumpova administrativa byla otevřeně klimaskeptická. To před nadcházejícím klimatickým summitem COP26 v Glasgowě budí naděje u klimaticky obezřetných po celém světě.

Nicméně značné naděje do tohoto summitu vkládají i klimaskeptici, kteří se těší, že všichni ti klimaticky uvědomělí se tam mezi sebou, když „přijde na lámání chleba“ rozhádají, poskytnou jim možnost poukazovat na své konspirační teorie jako na velice věrohodné a znevěrohodní vzájemně jednotlivé skupiny klimatických obezřetných. A ke svým nadějím mají silné důvody.

Jednou z konspirací je domněnka, že boj s klimatem je pouze za účelem vytvoření energetického přídělového systému, určité moderní formy feudalismu, kdy jakási elita bude přidělovat svým věrným vazalům energii jako léno a každý bude mít jen tolik ekonomických a rozvojových příležitostí, kolik mu panstvo milostivě dá energie. A ti čekají, že vyspělé země a zejména USA se zachovají právě takto, že budou zkoušet brzdit rozvoj v nevyvinutých a v nově se vynořujících rychle se rozvíjejících ekonomikách v podstatě přidělováním uhlíkového léna, aby se jejich rozvoj zastavil či zpomalil natolik, že nebudou moci být vážnými konkurenty ekonomik již rozvinutých, kdy zejména to má zadusit rozvoj Číny a Indie, ale i jiných zemí, které by tak měly přijít o své právo na rozvoj.

Netřeba, aby samotná ta konspirace byla pravdivá, pravdou však je, že geopolitické hry, kdy se některé rozvinuté země – zejména USA - budou chtít chovat jako bohové na Olympu a přidělovat lidem „oheň“ jen k omezenému rozvoji, se na COP26 prakticky určitě rozehrají.

Dokonce na klimatické cíle současné demokratické vlády USA se často pohlíží více jako na manévr k zadušení ekonomiky Číny a dalších, než jako skutečné vlastní cíle. USA se do roku 2030 zavázaly snížit emise uhlíku o 50-52 procent oproti roku 2005. A něco takového by ve Washingtonu chtěli, aby přijala i Čína a zavázala se co nejdříve zrušit všechnu uhelnou energetiku, která z větší části pohání její ekonomiku. A samozřejmě zkouší z Číny udělat uhlíkového ďábla planety, když se Čína k energetické sebevraždě nechce zavázat.

Čína roku 2020 učinila jasný závazek dosáhnout uhlíkového vrcholu roku 2030 a uhlíkové neutrality roku 2060 a stala se tak první z významných rozvojových a vynořujících se ekonomik, která stanovila harmonogram snižování emisí. Zavázala se i přestat stavět uhelné elektrárny v zahraničí, ač řada zemí by je od ní moc chtěla.

Ale pro vyznavače uhlíkové stopy jako geopolitického nástroje k zadušení konkurentů je to důvod, aby Čínu líčili jako uhlíkového ďábla planety.

Jenže žádný ultimátní cíl nelze brát vážně, pokud nejsou stanoveny dosažitelné zprostředkující cíle, jimiž jich má být dosaženo. A Čína, která bere své závazky seriózně, samozřejmě vypracovala studie proveditelnosti, vyčlenila rozpočty, které na to opravdu mohou být k dispozici, a technická řešení, kterých k tomu lze použít. Není to vzdušný zámek ideologů, je to plán techniků, manažerů a ekonomů. Kdy vypracovali všemožná opatření jako systém kontroly spotřeby energie a energetické intenzity pro distribuci energie do různých regionů. K těmto účelům se zmobilizovala celá země.

A kdo to neudělá podobně se stanovením dosažitelných zprostředkujících cílů, jichž má být dosaženo, toho nelze brát vážně. Je lidově řečeno buď „blbej nebo navedenej“. Buď cíle stanovili ideologové, kteří nemají ponětí o technické a ekonomické realizovatelnosti, nebo intrikáni, kteří tím sledují jiné než deklarované cíle.

Čína předložila seriózní realizovatelný plán jako ten, kdo věci bere vážně a zároveň ví, jak na to, aby to bylo reálně průchodné, když přitom zohledňuje i poslední zkušenosti s energetickou krizí, se kterou se ještě stále potýká.

Bidenovy sliby jsou ohromující jak scény z hollywoodských filmů, ale asi i tak stejně realistické. Skutečně technicky a ekonomicky reálné zprostředkující cíle a studie proveditelnosti u toho na rozdíl od čínských seriózních slibů chybí. Už se ozývají vtipy, že toho dosáhne jedině, když stejně jako jeho administrativa zvládla odchod z Afghánistánu a jako zvládá současnou logistickou krizi v zemi, kdy v Americe jsou prázdné regály obchodů, tak se to v USA podaří jen, když se díky Bidenovu vedení zhroutí také průmysl a energetika. Každopádně jeho plány neberou moc vážně ani američtí zákonodárci, protože rozpočtový plán 1,75 bilionu $, který na svůj Zelený úděl chtěl, mu ani teď před summitem G20 a klimatickou konferencí COP26 neschválili.

Kdyby ten plán měl promyšleně sloužit k něčemu opravdu realistickému, tak snad jedině k ošálení jiných zemí americkou uhlíkovou „obětavostí“ za planetu, aby tyto země obětovaly své základní zájmy a převzaly závazky, jejichž reálné plnění by bylo sebedestruktivní.

Obdobný či ještě vzdorovitější postoj k „přídělům uhlíku“ podle kvót od USA a EU jako nedostatečným pro vlastní rozvoj zaujímají i ostatní rozvíjející se ekonomiky zejména Indie, třetí největší emitent uhlíku po Číně a USA a pátá největší ekonomika světa, která protože nechce být tak neseriózní jako USA, odmítá zatím jakékoliv závazky přijmout, když ještě neví, jak to udělat, aby u ní nevypukly hladomory jako v nedávné historii a naopak se zoufale chce rozvíjet jako suverénní prosperující země a ne, aby se stala energetickým poddaným západních diktátorů spotřeby uhlíku.

Žádná z rozvojových zemí, která se zoufale potřebuje zbavit chudoby a zaostalosti, nedostala recept, jak to udělat a přitom neskončit v hladomoru a rozvratu. Možná, že až Čína, jak je jejím záměrem, vypracuje skutečně technicky a ekonomicky průchodnou metodiku nízkouhlíkatého rozvoje, tak ji vyveze do rozvojových zemí, stejně jako vyváží svůj model rozvoje a překonávání chudoby teď, ale funkční model pro rozvojové země rozvinuté ekonomiky nenabídnou, a na místě jsou pochybnosti, zda jde brát i jejich sliby vážně, když na rozdíl od Číny své záměry nemají moc podloženy realizovatelnými zprostředkujícími postupy a cíli.

Jediným seriózním přístupem je jít čínskou cestou realistického vypracování dosažitelných postupů a vývojů použitelných technologií. V tom by zřejmě bylo možné realisticky spojit síly všech a pracovat na společném technicky a ekonomicky průchodném a udržení prosperity během energetické transformace a na společném vývoji k tomu potřebných technologií, jako to dělá Čína.

Jestli to skoční jen vnucováním přídělového systému na energie, který má udržet privilegované postavení Západu a utlumit rozvoj ostatních, tak to přiživí jen konspirační teorie a konspirační teoretici budou jediní, kdo bude mít z výsledku COP26 radost.

Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze